Bláznův Deník

Metrofobie

- Strach z poezie

Tato fobie mě neskutečně oslovila! Protože je to dosti ironické zformulovat do rýmů, no nemyslíte?

Krutě spjatý rým,

se stane slovem zlým,

nepřítelem mým,

když ho slyším,

tak už nevím..

Co bude dál?

Panika se rve z těla,

obličej mi strachem bělá,

poezie je skvělá?

Víte co udělá se mnou?

Jsem postižen trestem,

osoba, které hlavu setnou.

A předešlým gestem,

pokračuji dál.

Výkřik, úzkosti se probouzejí,

jdu zaslepen polem orchideí,

v očích se žene žár,

shořím, jako papíru cár.

Taková blbost, bojím se básní,

ubohost, ve škole tělo běsní.

Básníci, nepřibližujte se,

nechte mě v koutě!

Ztracen, jako malé kotě,

jsem na baladické notě.

Stres přenáším na zdi,

nevidím přes rytmické lži.

Toužím slyšet veselé písně,

které mě nedostanou do tísně,

zní to tak přísně..

Otáčím se, do rohu v pokoji,

oči stále září, tělo mizne,

zachraň radši duši svoji,

tělo ti už mrzne,

skonči to sám,

než psychopat tě řízne.

 A už to tu zase rozjedeme trošičku více aktivně, míříme přeci na vrchol! ^^