Bláznův Deník

Emočně nestabilní porucha osobnosti

Pláč, slzy stékají,

už dále nemohu,

ostatní se vztekají.

Mé oči, vidí to jinak,

opravdu mi nepomůžeš,

nijak.

Já slábnu, jen se lámu,

opravdu takové procítění,

jsem nikdy neměla v plánu.

Je mi to vše tak líto,

tělo to necítí,

ale srdce bolí to!

Již ve mně jiskra nesvítí,

přijde mi, že každým krokem,

jen vadne všechno kvítí..

Jde to samo, rok za rokem,

trpí tím mysl, po té rány,

bolesti, jsou do rukou psány.

Citlivost, pokouším se vzpříčit,

nedaří se mi,

snaží se mě stále zničit.

Brek, silnější jak proudy řek,

napouštím jím nádobu,

ve které hraji ozdobu.

Topím se, nemohu dýchat,

skrz ponořené uši,

již nejde slýchat.

Dusím se, nemohu vzdychat,

za svou přehnanost,

musím pykat.

Klesám do hlubin,

až teď vlhnu,

tělo se ovíjí do šupin.

Musím zmínit tuto studnu,

i když mě mrazí,

tak na obličeji rudnu.

Rodino, vy moji drazí,

pomozte mi,

než i vás to na kolena srazí.

Nebo zas jen přeháním?

Své výčitky tím doháním?

Uvězněná v kruhu,

mám zatměno,

nevidím duhu.

Budu již navždy dělat sluhu,

při temných nocí,

pánu emocí.