Bláznův Deník

Sebevražda

Děkuji za 700 Followers. Oproti některým je to samozřejmě maličkost ale představte si 700 lidí na jednom místě, je to stále málo?
Děkuji vám všem.

Ten pocit prázdnoty,

v sobě ho dusím,

nemám skryté klenoty,

proto toto dělat musím.

Stačil by jediní krok,

přes římsu střechy,

přemýšlím nad tím rok,

že už přejdu ty plechy.

Jediným pohybem,

užívat si svobodu,

nechci to mít s pobytem,

v nemocnici po dobu,

uzdravení do nemoci.

Mé nemoci, bezmoci,

chceš mi pomoci,

jen nyní.

Jinak si stále ten,

co oslovit se stydí.

Tak, obepnutá smyčka,

okolo mého hrdla,

chřadnou mi víčka,

když v obličeji rudla,

moje poslední šance,

na nádech.

Udělali ze mě psance,

nemůžu udělat ani toto.

Tak snad vlídná žiletka,

nepřinese to trapné motto,

ale bude moje poslední zápletka,

na tomto světě.

Ani na tohle nemám síly,

mé rozpadající se tělo,

zanechává za sebou díly,

tak, jak se mu zrovna chtělo.

Běžím, než se roztrousím,

bojím se toho ostří,

tak si nůž nenabrousím,

poslední večeři mi prostři.

Mé nohy se táhnou,

podél kolejí, zastavují,

city z květů pouze vadnou,

zkameněly dříve, než se obují.

Stačí pouze oči zavřít,

pokusit se tiše spatřit,

ten pocit uspokojení.

Ale co když tady pravda není?

Chladný stroj s párou,

míří to ke mně,

přímou čárou.

Vše tmavne, vše se táhne,

již brzy na mě sáhne.

Vlasy planou, ústa mlčí,

přicházím na vnitřní klid,

i když srdce mi ječí.

Oči, zavřené ale brečí,

osude, vezmi si mě,

a pochop, proč to dělám,

nic jiné na jazyku nemám.

Ozval se hlasitý náraz,

ptactvo vzlétlo z křoví,

je to její duše?

Kdo ví.