Gotta Be You /N.H./

prolog

Amie

Dívá se na mě se slzami v očích, drží se rozhodně lépe než já, protože mně už se slzy kutálí po tváři.

„Takže..., co budeme dělat teď?" vydechne tiše Niall a kouká mi do očí.

„Myslím, že oba víme, co teď musíme udělat Nialle," zašeptám a mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí srdce z hrudi.

Prudce zavrtí hlavou a teď už mu jedna neposedná slza po tváři uteče.

„Tohle ne Amie, tohle přece nemůžeme udělat," řekne a já v jeho hlase slyším tolik bolesti, že mi to doslova láme srdce.

„Myslím, že to jinak nejde."

Stojím tam a koukám do jeho pomněnkově modrých očích. Nevěřím tomu, co se právě teď děje.

„Takže tohle je opravdu konec? Prostě to jen tak skončí? Budeme dělat, že se nic nestalo a prostě půjdeme dál? Budeme dělat, že jsme se nikdy nepotkali, že jsme se nikdy neměli rádi?"

„Copak to nevidíš Nialle? Vždyť my ničíme jeden druhého a já v tom prostě dál pokračovat nemůžu," vyhrknu a musím si otřít slzy z očí, protože přes ně pomalu nevidím.

„Miluji tě Am, já tě sakra miluji," zašeptá Niall.

„Já tebe taky. Neumíš si ani představit, jak moc, miluji tě víc než jakéhokoliv jiného člověka na světě."

„Tak pojď, na všechno zapomeneme a začneme od začátku. Zase budeme jen my dva," řekne s nadějí v hlase a chytne mě za ruce.

Zavrtím hlavou. I když bych to chtěla sebevíc, i když mě právě teď bolí srdce, tak moc, že mi každou chvíli nejspíš pukne, vím že nedokážu zapomenout na to co se stalo. Nejde to.

„Omlouvám se Nialle, ale nejde to. Prostě to nejde. Nemůžu," zamumlám a vyvléknu se z jeho sevření.

Naposledy ho pohladím po tváři a přeji si, abych si jeho obličej uchovala v paměti napořád. Pak se otočím a odcházím.

Se slzami v očích, těžkým srdcem a nejspíš největší chybou, kterou jsem v životě udělala, odcházím.

Odcházím od Nialla Horana.