Gotta Be You /N.H./

thirty-seven

Niall

„V kabelce. Prášky," dostane ze sebe.

Neváhám ani chvilinku a rozeběhnu se k její kabelce. Tam vyhrabu platíčko prášků a běžím zpátky k Amie. Máma už mi podává skleničku s vodou. Vděčně ji vezmu a rychle vymáčknu z platíčka dva prášky. Strčím je Amie do pusy a potom k jejím ústům opatrně přiložím sklenici s vodou. Vypije ji skoro celou. Trvá skoro půl hodiny, než celá splaskne a může normálně otevřít oči.

„Panebože, já se moc omlouvám Amie, netušila jsem, že máš alergii na arašídy."

„To je v pořádku. Já jsem měla dávat pozor," zašeptá slabě.

„Vezmu ji k sobě do pokoje mami."

„Dobře, kdybyste něco potřebovali, jsem tady."

Kývnu a opatrně vezmu Am do náruče.

Vyšlapu nahoru do svého pokoje, který se od mého odjezdu vůbec, ale vůbec nezměnil. Opatrně položím Am na postel a přikryji dekou.

„Omlouvám se," zamumlá.

„Amie, ty se nemáš za co omlouvat," zašeptám a pohladím ji po tváři.

„Zkazila jsem vám rodinnou večeři."

„Nic si nezkazila."

„Opravdu?"

„Jasně, že ne, takových večeří ještě bude."

Lehce se pousměje, ale jde na ní vidět, že je unavená.

„Myslím, že by sis měla zdřímnout."

„To je v pohodě, takže to je tvůj pokoj?" zeptá se a se zájmem se rozhlíží kolem sebe.

„Jo, skoro se to tady nezměnilo od té doby, co jsem odešel," řeknu a sednu si na postel.

„Chybí ti to tady, že jo?"

„Občas docela jo. Odešel jsem odtud brzo, byl jsem vlastně ještě kluk."

„Chápu," zašeptá a chytne mě za ruku.

Je oproti té mé tak drobná, což mě donutí pousmát se.

„Nechceš skočit pro něco k pití?"

„Mám trochu žízeň, ale to je v pohodě."

„Skočím ti pro vodu," řeknu a chci slézt z postele.

„Počkej," zašeptá a její malá ručka mě dál drží.

„Co se děje?"

„Nechoď nikam."

„Hned jsem zpátky a pak už tě nepustím. Slibuji."

„Dobře."

Rychle seběhnu dolu do kuchyně, kde vezmu sklenici s vodou a chci se vrátit nahoru.

„Nialle?" ozve se z obýváku hlas mámy.

„Hm?" zamumlám a došourám se do obýváku.

„Co Amie?"

„Jo, je v pohodě."

„To se mi vážně ulevilo."

„Jo, no, ehm, promluvíme si třeba zítra? Nechci ji tam nechávat dlouho samotnou."

„Jo, jasně, utíkej za ní," řekne máma s úsměvem.

Protočím očima a vyběhnu zpátky nahoru. Amie sedí na posteli a usmívá se. Položím sklenici s vodou na noční stolek a sednu si k ní. Poposune se ke mně a opatrně mi vyleze na klín. S úsměvem na mě kouká.
Jemně ji přejedu rukou po paži a pak se k nim pomalu nakloním a spojím naše rty. Tentokrát je to, ale úplně jiné než předtím. Lehce jí skousnu spodní ret a ona potichu zavzdychá. Začnu jí malinkatými polibky obsypávat krk. Lehce se mi zavrtí na klíně, což způsobí, že si ji jemně přitisknu blíž k sobě a pomalu ji rukou zajedu pod tričko. Ona udělá to samé a já jsem za chvíli bez trička stejně jako ona. Opatrně ji položím na postel a nadlehnu nad ní. Polibky ji dál obsypávám krk a ona mi zamotá prsty do vlasů. Když sjedu, níž k její podprsence, celá se napne.

„Děje se něco? Udělal jsem něco špatně?"

„Ne, to ne, jen já...," začne koktat.

„Amie v klidu, jen mi řekni, co se děje?"

„Já nechci pospíchat víš, já jsem nikdy...," odmlčí se a celá zrudne.

„Chápu, prostě nebudeme na nic spěchat. Dobře?"

„Zlobíš se?"

„Ne, jasně, že ne, jak tě napadlo, že bych se mohl zlobit."

„Já nevím, kluci to tak mají ne? Když holka nechce, tak jsou naštvaní."

„Amie, lásko, nikdo se na tebe nezlobí, ano?"

„Tak dobře."

„Pojď si lehnout," řeknu a přetáhnu přes nás peřinu.

Uvelebí se mi v náručí a za chvíli spokojeně oddychuje. Já od ní nemůžu odtrhnout oči. S napuchlými rty od líbání, lehce rozcuchanými vlasy a červenými tvářemi vypadá jako anděl.

Můj anděl.

S touhle myšlenkou si opřu si hlavu o její rameno a za nedlouho po tom usnu.