Gotta Be You /N.H./

twenty-five

Amie

Když se konečně dostanu domů je šest hodin. Napustím si horkou vanu a úplně ztratím pojem o čase. Jediné, co bych si po dnešku přála, je zůstat ležet v horké vaně. Vyruší mě až zvonek.

„Sakra," vyhrknu a vyletím z vany.

Zvonek se mezitím ozve několikrát. Natáhnu na sebe župan a utíkám ke dveřím.

„Amie, já vím že si doma," slyším Nialla a dám oči v sloup.

„Promiň, byla jsem ve vaně," vyhrknu, když otevřu dveře.

Niall na mě zůstane koukat. Panebože, dělá jako kdybych mu otevřela nahatá.

„No tak Horane. Vzpamatuj se," řeknu a lusknu mu prsty před obličejem.

„Ehm, promiň."

„V pohodě, jenom se obléknu a můžeme jít."

„Dobře," řekne a dál postává na chodbě.

„Budeš tam jen tak stát celou dobu nebo půjdeš dovnitř."

„Jo, promiň, už jdu."

„Hned jsem tady," řeknu a vběhnu do pokoje.

Natáhnu na sebe černé legíny a huňatý červený svetr.

„Tak jo můžeme jít."

„Bezva," pousměje se.

„Ty Nialle?" zeptám se, když sedíme v jeho Range Roweru.

„Ano?" otočí se na mě zvědavě.

„Dneska se nebudeš nějak maskovat?" zeptám se překvapeně.

„Dneska nemusím."

„Jakto?"

„Uvidíš," řekne a pousměje se.

„No tak, Nialleee," zamručím.

„Vždyť už jsme tady," řekne a zaparkuje před stadionem.

Já nedočkavě vyskočím z auta.

„Ale, ale, na to, že se ti sem před pár hodinami nechtělo, vypadáš teď docela nadšeně."

„Nialleee, jdeme," řeknu chytnu ho za ruku a táhnu ke stadionu.

„To je divný," zamumlám, když otevřeme dveře.

„Co?"

„Nikdo tady není," řeknu a zmateně.

„No jo, máš pravdu."

„Nialle, řekni mi, že jsme se sem právě nevloupali," podívám se na něj vydešeně.

„Cože? Jasně, že jsme se sem nevloupali, jak tě to proboha napadlo."

„Já nevím, vypadá to, jako když je to tady zavřené."

„Ne to ne, jen jsem to dneska celé pronajal pro nás," řekne s úsměvem.

„Vážně? Proč?"

„Nevím, chtěl jsem prostě jednou něco dělat jako já, a ne se schovávat."

„Aha, tak to chápu."

„Navíc, docela se bojím, jak bude vypadat tvoje první bruslení."

„Hej, nech toho, nebo mě na ten led nedostaneš."

„Promiň. Tady si můžeš vybrat brusle."

Kývnu a vezmu si brusle v mojí velikosti.

„Ty Nialle?"

„Ano?" zeptá se a už stojí na bruslích.

„Jak se na tomhle mám postavit."

„Počkej, pomůžu ti," řekne, a přitom se směje.

„Ne, zvládnu to sama," zamumlám a pomalu se postavím.

Hned ale zavrávorám. Niall mě naštěstí chytne.

„To vidím, jak to zvládneš sama."

„Nevím, jestli je to dobrý nápad Nialle."

„Ale snad se nebojíš."

„Popravdě? Docela jo."

„Neboj, nic se ti nestane. Naučím tě bruslit, tak že už nikdy nebudeš chtít dělat nic jiného."

„Dobře."

Vezme mě za ruce a pomalu se nějakým zázračným způsobem dostaneme na led.

„Tak jo, teď se pomalu odrážej."

„Fajn," zamumlám nejistě.

„No vidíš, docela ti to jde."

„Myslíš?"

„Jo. Takže co kdybych tě pustil?"

„Pustil? Jakože pojedu sama?" zeptám se maličko vyděšeně.

„Jo."

„Eh no tak jo můžeme to zkusit."

Pomalu mi pustí ruce a já zůstanu stát jako přimražená.

„Neboj Am."

Kývnu a odrazím se.

„Nialle sleduj já jedu," zakřičím nadšeně.

Pak mi ale podjede noha a já padám na zem.

Nic víc už si nevím...