Gotta Be You /N.H./

twenty

Amie

Celý den se jen tak poflakuji a až kolem půl osmé se jdu připravit. Přemýšlím, co by mohl Niall vymyslet. I když je pravda, že u něj bych se nedivila vůbec ničemu. Obléknu si černé kalhoty a světle modrý svetr. Vlasy po celém dni rozpustím z copu a jednoduše rozčešu. Pak si nazuji conversky a jdu čekat na Nialla před dům. Čekám chvíli, když mi někdo zaklepe na rameno. Otočím se. Za mnou stojí kluk s černými vlasy a hnědýma očima.

„Ehm, potřebujete něco?" zeptám se nervózně.

„Co dělá tak pěkná mladá slečna, sama na ulici, takhle večer?" usměje se.

Dost znervózním. Hodně znervózním, panebože, proč se tohle musí stát zrovna mně.

„No, ehm, já čekám na svého přítele," vypadne ze mě, než si pořádně rozmyslím, co říkám.

„Na přítele?" zeptá se a nadzvedne obočí.

„No, ano."

„Tak to je velká škoda, myslel jsem třeba že byste se mnou mohla povečeřet."

„Ach ano, to je obrovská škoda," pokrčím rameny.

„A kdy má váš přítel přijít?"

„Každou chvíli by tu měl být."

„Aha, aha, no hlavně abyste ho poznala," řekne a začne se smát.

„No to už si ze mě děláš legraci," vyhrknu, když mi to dojde.

„Že ti to ale trvalo," dostane ze sebe Niall mezi záchvaty smíchu.

„Niallere, ty jsi strašný idiot. Co to máš sakra na sobě?"

„No, nechci, aby mě někde poznali tak mám převlek," zakření se.

„A to si to nemohl říct rovnou, ale musel si mě děsit tady na ulici," šťouchnu ho do boku.

„Promiň, nevěděl jsem, že čekáš na svého přítele," řekne a znovu se rozesměje na celé kolo.

„Hej, nesměj se, co jsem jako měla říct?!" zamručím a bouchnu ho do ramene.

„Promiň, tak jdeme?"

„Jo, jdeme," zamumlám.

Nasedneme do jeho černého Range Roweru a vyjedeme.

„Řekneš mi konečně kam jedeme?"

„Nech se překvapit."

„Nemám ráda překvapení," zamumlám a založím ruce na hrudi.

„Tentokrát to budeš muset přežít."

„No tak, Nialle, prosím."

„Už jsme skoro tam, počkej ještě chvilku."

„Fajn."

Konečně zastavíme před restaurací. Vyskočím z auta a čekám na Nialla.

„Tak co? Líbí se ti to? Jestli ne, můžeme jet jinam, jestli to je moc obyčejné. Nebudu se zlobit," začne plácat jedno přes druhé.

„Nialle, klid. Vypadá to tu skvěle. Proč by se mi tady proboha nemělo líbit?"

„Víš, většina holek, které jsem kdy vzal na večeři, chtěla do těch nejluxusnějších a nejdražších restaurací."

„Proč, panebože?"

„To, kdybych věděl," řekne smutně.

„No, každopádně, mně se tady líbí a moc."