Gotta Be You /N.H./

eight

Niall

Asi to byl špatný nápad. Vlastně to byl určitě špatný nápad. Byl to ten nejhorší nápad, jaký jsem za celý život měl, ale já ji prostě vidět musel. A tak jakmile napsala, že musí na brigádu neváhal jsem ani minutu a vyrazil do Starbucks. Samozřejmě jsem si nasadil kapuci a sluneční brýle, aby mě nikdo nepoznal. Když jsem vešel dovnitř a uviděl ji za pokladnou hned jsem věděl, že je to ona. Nevím, jak je to možné, ale věděl jsem to. Pro jistotu jsem ale vzal telefon a poslal jí krátkou zprávu. Jakmile jsem uslyšel zapínání měl jsem jistotu, že je to ona.

Amie.

Když ke mně zvedla své čokoládově hnědé oči myslel jsem, že se složím. Je opravdu nádherná, tak moc nádherná. Zůstala na mě koukat a já se na chviličku začal bát, že mě třeba poznala.

Jak by ale mohla?

Pak se ale objevil ten kluk a poslal Am pryč. Přál jsem si abych ji mohl říct ať neodchází. To ale zatím nejde.

Dal jsem si muffin a latté a sedl si ke stolku. Am seděla jen kousek ode mě, takže jsem viděl její hnědý drdol. Měl jsem ji tak moc nadosah, a přitom tak moc daleko. V ruce držela telefon, a tak jsem i já vytáhl ten svůj. Byl bych docela rád, kdybychom spolu mohli mluvit osobně, ale musím se spokojit s tímhle. Když napsala, že se musí vrátit do práce rychle jsem dojedl muffin, dopil latté a vydal se na zkoušku do studia, na kterou jdu samozřejmě pozdě. To zase bude řečí.

„Panebože Niallere, co ti tak dlouho trvalo," uslyším už mezi dveřmi Harryho naštvaný hlas.

„Omlouvám se kluci, ještě jsem si musel něco zařídit."

„Jo, takže proto si byl ještě před deseti minutami ve Starbucks?" zamručí Liam.

Dám oči v sloup. Tohle sdílení polohy je na dvě věci, fakt že jo.

„Panebože Nialle, ty jednou kvůli jídlu zapomeneš i vlastní hlavu," zakření se Harry.

„No jo pořád, můžeme začít?" zamumlám a postavím se k mikrofonu.

Bez jediného dalšího slova kluci přikývnou. Zkouška trvá skoro celé odpoledne a já jsem rád, když konečně skončí.

„Nialle jdeš s námi do klubu?" zeptá se Liam.

„Dneska ne kluci, asi půjdu domů."

„Nejsi nemocný?" zeptá se s úsměvem Louis.

„Nic mi není," zamručím.

„Dobře, kdyby sis to rozmyslel víš, kde nás najdeš."

„Jasně, že jo."

Když odejdou, vydám se domů. Tam si dám horkou sprchu a potom se došourám do kuchyně, kde si v lednici najdu něco k jídlu. Nakonec sebou unaveně plácnu do postele. Jakmile zavřu oči vidím hnědookou dívku s vyčesaným drdolem a úsměvem na tváři.

V životě bych nevěřil, jak moc mi jedna dívka dokáže učarovat...