Gotta Be You /N.H./

twenty-three

Niall

"Kluci jedu na snídani do Starbucks," zakřičím na celý dům.

„Počkej na mě jedu s tebou," slyším Louise.

„Jedu sám," zamručím.

„No tak Nialle, co ti udělá, když mě vezmeš s sebou," udělá na mě psí oči.

Frustrovaně si povzdechnu.

„No tak pojď."

„Doufám, že jsem ti nepřekazil nějaké plány," kření se na mě když jdeme k autu.

„A to jako jaké?"

„Nevím, poslední dobou mizíš na celé večeři pryč, už jsme s kluky uzavírali sázky."

„Panebože, vy jste paka," řeknu a zastavím u Starbucks.

Vyskočím z auta a nasadím kapuci. Louis udělá to samé a jde za mnou. Těsně před dveřmi Starbucks se ale zastavím a podívám se dovnitř. Když vidím Amie a toho kluka píchne mě u srdce. Vlastně ani nevím proč, vždyť jsme jenom kamarádi. Ale stejně. Vidět ho tam vevnitř s Am...

„Změna plánu Louisi, nejdeme na snídani," zamumlám, otočím se a odcházím.

„Počkej, počkej, co se děje?" zakřičí a doběhne mě.

„Nic," řeknu naštvaně a sednu si zpátky do auta.

Louis na mě nedůvěřivě kouká.

„Sakra," zakřičím a bouchnu do volantu.

„Jde o tu holku?"

„Cože? Ne, jasně že ne, o jakou?"

„No tak Nialle, nejsem idiot."

„Fajn," zamumlám a řeknu mu všechno od té doby, co jsem se Am přišel omluvit.

„Ona se ti líbí," vyhrkne.

„Cože, jasně, že ne."

„No tak Nialle, známe se už dost dlouho na to abych to poznal."

„Dobře, možná trochu, ale co na tom záleží, když se kolem ní motá ten kluk nebo hůř třeba spolu i chodí."

„O důvod víc, aby ses tam vrátil."

„Dneska asi ne Louisi."

„Fajn," řekne a otevře dveře.

„Co to děláš?!"

„Když nechceš jít se mnou, jdu sám."

„Panebože, fajn jdu s tebou," řeknu a vylezu u auta.

Amie

„Děje se něco Am?" zeptá se Chris.

„Ne, jasně, že ne, mělo by?"

„Těžko říct, každých třicet sekund koukáš ke dveřím."

Pokrčím rameny.

„Nic se neděje."

„Takže..., co kdybychom začali tam, kde jsme předtím skončili," řekne a stoupne si ke mně.

„Promiň Chrisi, ale tohle nejde."

„Cože? Udělal jsem něco špatně?"

„Ne, to ne. Každá holka by byla šťastná, za tak pozorného a milého kluka jako si ty."

„Ale...," zamumlá a smutně se podívá.

„Ale já si začínám uvědomovat, že mám ráda jiného. Omlouvám se."

„Takže asi nemá cenu ptát se tě, jestli se mnou půjdeš do kina, co?"

„Jasně, že s tebou půjdu ráda do kina, jako kamarádka," usměju se na něj.

„Tak jo, mrknu, co dávají a dám vědět."

„Dobře."

„Můžu alespoň vědět, kdo je ten šťastný?"

„Časem možná. A neřekla jsem, že on má rád mě. Jsme spíš kamarádi."

„Byl by blázen, kdyby tě neměl rád Am."

„Díky Chrisi, a ještě jednou promiň."

„To je v pohodě, jsem rád že jsme si to vyjasnili, a navíc, kdo řekl že je všem dnům konec."

„Možná jo," řeknu a mrknu na něj.

„Odskočím si, jo?"

„Jasně."

Když odejde cinkne zvonek u dveří a vejdou dva kluci v kapucích.

„Dobrý den, co si dáte?" zeptám se a usměji se na ně.

„Ahoj, já jsem Louis," vyhrkne jeden z nich a podává mi ruku.

„Ehm, to je pěkný a co si dáš Louisi?"

„Ona mě nepoznala."

„Heh, měla bych?" zeptám se rozpačitě.

Pak mi to dojde, když si je pořádně prohlédnu.

„Nialle?" vyhrknu.

„Jo, ehm, ahoj Am."

„Sakra, co je s tebou Niallere!" vyhrknu naštvaně.

„Cože? Co by se by se mnou bylo?"

„Proč mi neodepisuješ na zprávy. Udělala jsem ti něco?"

„No tak, co kdybyste si vy dva promluvili," navrhne Louis.

„Jsem v práci," zamumlám.

„Vezmu to za tebe."

„Ty?" zeptám se pobaveně.

„No jasně, a už běžte."

„Fajn, ale snaž se prosím nic nezničit. Potřebuji z výplaty zaplatit nájem."

„No jasně, neboj."

„Takže?" zeptám se s nadzvednutým obočím, když stojíme venku.

„No víš Am, já..."