Gotta Be You /N.H./

thirty-four

Amie

Když se naobědváme pomůžu Niallovi umýt nádobí a pak se jen tak povalujeme na sedačce.

„Ehm, Amie?" řekne pomalu Niall.

„Ano?" podívám se na něj zvědavě.

„Víš, když teď máme volno, slíbil jsem rodičům, že se na ně přijedu podívat a chtěl jsem se tě zeptat, jestli by si nechtěla jet se mnou?"

„Do Irska?" vydechnu překvapeně.

„Jo, jestli nechceš tak to pochopím, jen bych byl rád, kdybys jela."

„Poznat tvoje rodiče?"

„Jo, chtěl bych aby tě poznali. Vím, že na to možná jdu rychle, ale prostě..."

„No, pokud to nebude tvým rodičům vadit, moc ráda s tebou pojedu," usměji se.

„Opravdu?"

„Jo, opravdu."

„Panebože, ani nevíš jakou radost si mi právě udělala," vyhrkne a obejme mě.

„Takže, kdy tam chceš letět?"

„No vlastně, pokud by ti to nevadilo, tak zítra ráno."

„Už?"

„Jo, víš za týden máme první menší koncert tady v Londýně a já chci zůstat nějakou chvíli doma."

„Tak dobře. Půjdu si zabalit a ty by sis měl asi taky jet zabalit," mrknu na něj.

„Hm, nechce se mi od tebe," zamumlá.

„No tak, Nialle," řeknu se smíchem.

„Fajn, ale za chvíli mě tady máš zpátky. Mě se jen tak nezbavíš."

„To už mi došlo," řeknu s úsměvem a sleduji, jak odchází.

„Hej, já to slyšel," nakloní se do dveří.

„Padej už Niallere," vypísknu a hodím po něm polštář.

Když odejde zavolám do práce s tím, že si beru volno. Potom si zabalím věci, které si myslím, že budu potřebovat na celý týden. Niall se pořád nevrací, a tak si uvařím hrnek kávy vezmu si knížku a natáhnu se na sedačku. Musím, ale usnout, protože když se ozve zvonek spadnu se sedačky a slušně se přitom bouchnu do hlavy. Pomalu se došourám ke dveřím a otevřu.

„Panebože Am, co si dělala."

„Spadla jsem ze sedačky, jsem prostě nešikovná."

„Vždyť ti teče krev."

„To je v pohodě."

„To není, pojď zalepím ti to máš náplast?" vydechne Niall.

„Jo, eh, myslím, že někde v kuchyni."

Posadí mě na sedačku a zmizí v kuchyni. Když se vrátí drží v ruce náplast s dezinfekcí.

„Možná to trochu zaštípe," zamumlá a kápne mi trochu na ránu.

Nepatrně sebou trhnu. Konečně mám ránu zalepenou a vydezinfikovanou a Niall se spokojeně usmívá. K mému překvapení zjistím, že už je skoro osm hodin. Chvíli ještě koukáme na televizi, ale pak usoudíme, že je čas jít spát. Niall si jde ještě dát rychlou sprchu a já se zatím zavrtám do peřin. Když vyleze z koupelny vleze si vedle mě do postele a pomalu se nenápadně posune ke mně. Zasměji se tomu, protože mi přijde opravdu vtipné, jak se snaží být nenápadný.

„Čemu se směješ?"

„Ničemu."

„Ale jasně, že něčemu jo."

„Přijdeš mi strašně roztomilý."

„Tak roztomilý jo?" řekne s nadzvednutým obočím a začne mě lechtat.

„Ne Nialle, prosím nech toho," vypísknu a začnu sebou házet.

Konečně přestane a já si naštvaně sednu na postel s koukám na něj.

„Ale no tak, přece se nebudeš zlobit," řekne a roztáhne náruč.

Chvilku váhám, ale nakonec přelezu postel a uvelebím se v ní. Přitáhne přes nás peřinu a lehce mě začne hladit po vlasech.

„Ty Nialle?"

„Ano?"

„Zazpíval by si mi něco?"

„A co?"

„To nechám na tobě."

„Tak dobře," řekne a lehce si odkašle.

Your hand fits in mine like it's made just for me

But bear this in mind, it was meant to be

And I'm joining up the dots with the freckles on your cheeks

And it all makes sense to me

I know you've never loved the crinkles by your eyes when you smile

You've never loved your stomach or your thighs, the dimples in your back at the bottom of your spine

But I'll love them endlessly

I won't let these little things

Slip out of my mouth

But if I do

It's you

Oh it's you

They add up to

I'm in love with you

And all these little things

Zpívá tak nádherně, že mi za chvíli začnou padat víčka a já při zvuku jeho úžasném hlasu nakonec usnu.