Gotta Be You /N.H./

fourteen

Amie

Když vejdeme dovnitř místo čtyř kluků jsou tady jenom dva. Mám pocit, že Emily vedle mě možná omdlí nebo ji rovnou klepne, nadšeně poskakuje, musím nad tím dát oči v sloup.

„Ahoj holky," řekne Liam a usměje se na nás.

„Ahoj kluci," vypískne Emily a vrhne se Harrymu kolem krku.

Protočím očima, no jasně, že mu hned skočila kolem krku, to je prostě typická Emily.

„Ahoj, já jsem Amie, ale klidně mi říkej Am," řeknu a natáhnu k Liamovi ruku.

Ten se na mě překvapeně podívá.

„Páni," zamumlá a stiskne mi ruku.

„Co se děje?" zeptám se zmateně.

Udělala jsem snad něco špatně, řekla jsem snad něco špatně?

„Ještě jsem nepotkal fanynku, která když nás vidí, nezačne ječet," zakření se.

Pokrčím rameny, nejspíše ode mě očekával stejnou reakci jako od Emily.

„Tak to jsem asi divná."

„Vlastně je to příjemné," vydechne.

Věnuji mu nejistý úsměv. Je to vážně velký sympaťák.
Pak uslyším vrznutí dveří a hlasy.

„Já mám hlad pořád, dal bych si něco z Nando's," ozve se klučičí hlas.

„Achjo Nialle, Nialle. Podívej, jaká tady máme krásná děvčata a ty zase myslíš na jídlo."

„A taky na Am," uslyším tiché zamumlání.

Zavrtím hlavou, už asi vážně slyším to, co nemám. Možná mi to celé začíná lézt na mozek, asi potřebuji víc spánku.

„No, moc ráda jsem tě poznala Liame, vypadáš jako fajn kluk," řeknu a věnuji mu poslední úsměv.

Jakmile se otočím k Emily, moje oči se střetnou s dvěma modrými studánkami a já zůstanu stát na místě jako přimražená.

„Amie," vyjde z jeho úst tak rychle, že na okamžik zapochybuji, že to řekl.

Podle toho, jak se na nás zbytek místnosti zmateně podívá, ale poznám že se mi to nezdálo.

„Vy se znáte?" zeptá se zmateně Liam a vlastně všichni na nás koukají dost zmateně.

Chci říct že ne. Vždyť, jak bychom se my dva mohli znát? Pak mi to, ale pomalu začne všechno docházet. Niall. Ten Niall. Nejsou žádní dva Niallové, je jenom jeden. Jenom jeden, který mě celou dobu tahal za nos. A já hloupá mu uvěřila. Udělá ke mně nejistě krok, ale já ucouvnu. Slzy se mi začínají hrnout do očí. Panebože.

„Byla to hra co? Co mi ta pitomá holka asi řekne. Trošku se pobavím ne? Já ti věřila Nialle!"

„Ale Amie, pro mě to nebyla hra!"

Zavrtím hlavou.

"To vykládej někomu jinému. Já ti totiž nevěřím," řeknu, udělám několik rychlých kroků ke dveřím a rozeběhnu se ven.

Slyším za sebou hlasy, ale ignoruji je. Nakonec skončím v malém parku naproti aréně. Zhroutím se na lavičku a stočím se do klubíčka. Proč mi tohle udělal, proč zrovna Niall? Poslední člověk, od kterého bych to čekala.

„Amie, kde jsi, no tak, Amie?!" uslyším zdálky Emily.

Nejdřív přemýšlím že neodpovím, protože ze všeho nejvíc chci být teď sama, ale pak si uvědomím, že Emily za nic nemůže a nebylo by to vůči ní fér.

„Tady jsem," zavolám a můj hlas zní úplně jinak než obvykle.

Za okamžik se přiřítí, s Harrym po boku.

„Am, zlato," vyhrkne a okamžitě mě obejme.

Harry jen stojí nad námi a nervózně nás pozoruje.

„Řekneš mi, co se stalo?" zeptá se pomalu Em.

„Vlastně ani nic, jen jsem zase naletěla na svoji hloupost. Myslela jsem, že mu na mně vážně záleží."

„Omlouvám se, nechci se do toho plést, ale jemu na tobě opravdu záleží Amie. Poslední dobou byl myšlenkami úplně jinde, a kdyby si viděla, jak se vždycky přiblble culí do telefonu, když mu píšeš," řekne Harry a lehce se pousměje.

„Tak proč mi to neřekl? Myslela jsem, že jsme kamarádi," vzlyknu.

„O tomhle si budeš asi muset promluvit s ním," pokrčí rameny.

„Možná, ale teď chci ze všeho nejdřív domů."

„Dobře, tak jedeme," řekne Em.

„Nechcete odvézt?"

Em zavrtí hlavou. Pomalu dojdeme k taxíku, u kterého nemám tušení, kde se tam vzal. Já nasednu dovnitř, zatímco Em ještě něco říká Harrymu. Když nasedne do auta smutně podívá.

„Chceš si o tom promluvit?"

„Dneska ne," zamumlám a opřu si hlavu o okénko.

„Mám dnes zůstat u tebe?" zeptá se Em, když dorazíme k mému bytu.

„Myslím, že to zvládnu. Zítra ti zavolám," řeknu a rychle vystoupím z auta než stačí něco namítnout.

Doma se neobtěžuji ani převléknout nebo cokoliv jiného, prostě se svalím do postele. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, ale hlavně před sebou pořád vidím ty dvě pomněnkové studánky.

Občas je prostě zklamání nevyhnutelné...