Gotta Be You /N.H./

thirteen

Amie

Ráno se probudím docela pozdě, což mě nějak netrápí, protože je víkend, a tak vstanu a rovnou si připravím oběd. Pak si pustím pár filmů, u kterých strávím celé odpoledne. Úplně ztratím pojem o čase. Vyruší mě až zvonek. Mrknu na hodiny a se zděšením zjistím, že je skoro šest, za hodinu máme být v O2 aréně. Emily mě zabije. Rychle dojdu ke dveřím a otevřu.

„Panebože Amie, řekni mi, že si ze mě právě teď děláš legraci," zamručí Emily.

„Omlouvám se, už se jdu připravovat," vydechnu rychle.

„Fajn, ale pospeš si."

Vběhnu k sobě do pokoje a rychle začnu hrabat věci ve svojí skříni. Nakonec vytáhnu černé skinny jeans s dírami na kolenou, černé conversky a obyčejnou červenou mikinu. Vlasy si stáhnu do drdolu a můžu jít. Když ale vyjdu z pokoje Emily mě sjede kritickým pohledem.

„Takhle nikam nepůjdeš," oznámí mi okamžitě.

„Cože?" zeptám se zmateně.

„Takhle prostě nikam nepůjdeš."

„Fajn a můžeš mi říct, co si teda mám vzít na sebe?"

„Co třeba ty šaty, co sis včera koupila, když jsme byli nakupovat," usměje se na mě.

„Já nevím, Emily, přece jen, je to jen koncert."

„Ale víš, tak šup jdi se převléknout, ať můžeme něco udělat ještě s tvými vlasy. Jo a taky tě trochu namalujeme," začne ze sebe chrlit tak rychle, že raději zmizím v pokoji.

Vytáhnu se skříně červené šaty, přes ně si přehodím černou koženou bundu a nasadím si zpátky svoje černé conversky, ty mi nikdo nevezme.
Když vyjdu z pokoje Emily už má po stole rozložené věci, které nedokážu ani pojmenovat a na zemi se nahřívá žehlička.

„No tak honem, na co čekáš, nemáme moc času."

Dám oči v sloup, chová se jako smyslů zbavená. Sednu si na sedačku a zavřu oči. Emily mi začne na obličej plácat bůhvíco a asi po patnácti minutách má konečně hotovo.

„Tak jo můžeme už jít?" vydechnu.

„Ještě ne, přece si nemyslíš, že tě nechám jít s tímhle strašným drdolem."

Naštvaně si odfrknu. Když skončí i s mými vlasy spokojeně se na mě podívá.

„Teda musím říct, že jsem na sebe pyšná."

„Tím jako chceš říct, že jsem předtím vypadala strašně?" zamručím naštvaně.

„Neříkám strašně, jen říkám, že teď vypadáš víc jako holka," mrkne na mě.

„Fajn, můžeme už jít?"

„Jasně," řekne, a ještě si upravuje rtěnku.

K O2 aréně dorazíme asi patnáct minut před začátkem koncertu. Takže už je nacpaná k prasknutí.

„Myslím, že dopředu už se dostat nezvládneme," řeknu a ušklíbnu se.

„To si jenom myslíš," zašeptá vedle mě Emily.

Pak mě zničeno nic drapne za ruku a táhne skrz všechny ty lidi. Nestačím se ani omlouvat, protože Emily je strašně rychlá, takže za chvíli stojíme před pódiem.

„Nikdy neříkej, že něco nezvládnu."

„Dobře," zašeptám, a ještě vydýchávám to, co se právě stalo.

Pak už ale všude zhasnou světla a na pódiu se objeví čtyři siluety. Celá aréna začne ječet, tak strašně moc, že to musí slyšet až na druhé strašně města.

„Dobrý večer Londýne," řekne Harry, myslím.

Upřímně několik písniček od One Direction znám, ale nikdy jsem nezkoumala, jak se který kluk jmenuje, kdy se narodil, co dělá ve volném čase a podobně.
První písnička je Drag Me Down všichni kolem mě začnou skákat a zpívat s kluky, a tak se rozhodnu, že udělám to samé. Proč si tenhle koncert neužít, když už mě sem Emily dotáhla.

Užiji si to tak, jak jsem to ani nečekala. Koncert kluci zakončí písničkou Little Things. Všichni jako na povel ztichnou a rozsvítí svoje telefony. Já udělám to samé. Z pódia to musí vypadat opravdu kouzelně. Když dozní poslední tóny písničky rozezní se ohlušující potlesk.

„Děkujeme moc Londýne. Dobrou noc," zakřičí Louis.

„Tak co?" zaječí mi do ucha Emily.

„Super," zazubím se.

„To ale ještě nebylo ani zdaleka to nejlepší."

„Cože?" zeptám se zmateně.

„Máme přece VIP vstupenky, takže se sejdeme s kluky."

„Cože?! O tom si nic neříkala!" vyhrknu vyděšeně.

„Neříkala, protože vím, že kdybych ti to řekla, tak tě nikam nedostanu."

„Jo, to máš sakra pravdu."

„Teď už jsi ale tady takže jdeme," usměje se a vykročí směrem k zákulisí.

Nedá mi šanci nějak odpovědět.

Když stojíme v zákulisí a čekáme jsme poslední dvě, což je skvělý, protože musíme čekat minimálně hodinu. Nevím proč, ale mám strašně divný pocit, jako by se mělo něco stát – jen nevím co.

„Emily Bring a Amie Hudson pojďte," ozve se ode dveří.

Nervózně vykročím za Emily a můj divný pocit mě neopouští...

Niall

„Kluci, musím si odskočit hned jsem zpátky," zamumlám a zvednu se ze sedačky.

„Půjdu s tebou," řekne Louis.

„Buďte ale rychle zpátky," zamručí Harry.

„Jasně."

„Už se nemůžu dočkat do postele jsem utahaný jako kotě," vydechnu.

„To mi povídej," zamumlá Louis.

Opláchnu si obličej ledovou vodou a mrknu k Louisovi, který dělá to samé.

„Jdeme zpátky?"

„Jasně."

„Panebože, já mám tak strašný hlad," povzdechnu si a pohladím svoje břicho.

„Nialle, řekni mi, kdy ty nemáš hlad."

„Já mám hlad pořád, dal bych si něco z Nando's," řeknu zasněně a otevírám dveře.

„Achjo Nialle, Nialle. Podívej, jaké tady máme krásná děvčata a ty zase myslíš na jídlo."

„A taky na Am," zamumlám.

Pak si pořádně si prohlédnu ty dvě holky. Ta, co se právě otočila k nám je blondýna s vlasy pod ramena a modrýma očima.

Přesně Harryho typ, pomyslím si. Ta druhá k nám stojí otočená zády a baví se s Liamem. Takže vidím jenom dlouhé hnědé vlasy. Jakmile se ale otočí k nám, mám pocit, že se celý můj svět zastavil.

„Amie?" vyhrknu, než si rozmyslím, co dělám.