Gotta Be You /N.H./

twenty-seven

Niall

Ve skříni vezmu svoje obyčejné černé tričko a kraťasy. Vrátím se zpátky za Amie, ale zjistím, že usnula. Zůstanu na ní zírat, protože opravdu vypadá jako anděl. Dlouhé hnědé vlasy má rozhozené po peřině a spokojeně oddechuje. Vezmu deku a přehodím ji přes ní. Pak potichu odejdu. Seběhnu dolů, kde kluci koukají na nějaký film.

„Tak co Amie?" zeptá se Louis.

„Usnula," zamumlám a svezu se na jedno z křesel.

„Nialle, ty jsi v tom až po uši," řekne s úsměvem Liam.

„Jo, fajn kluci, jsem v tom až po uši," povzdechnu si a konečně to vyslovím nahlas.

„Konečně sis to přiznal," vyhrkne Harry nadšeně.

„Jo, ale co s tím teď mám dělat?" vyslovím otázku, která mě trápí už nějakou dobu a opravdu nevím, co s tím.

„Prostě jí to řekni," pokrčí rameny Louis.

„Páni, díky Louisi, to mě nenapadlo," zamumlám ironicky.

„Já vím, vždycky rád pomůžu," vyplázne na mě jazyk.

„Když já se bojím, že se stane to, co tenkrát se Sam."

„Promiň Nialle, ale Sam byla děvka. Všichni jsme to viděli už do začátku, jenom ty jsi to nechtěl vidět," zamručí Liam.

„Jo, to máte asi pravdu, ale co když ona necítí to samé?" vydechnu.

„No tak Nialle."

„Dobře, dobře, řeknu jí to, ale ne teď," usoudím nakonec.

„Jak chceš, ale nečekej moc dlouho. Aby to za tebe neudělal někdo jiný," řekne Liam.

„Máš pravdu, třeba takový Chris, že jo Nialle," vyhrkne Louis.

„Jaký Chris?" zeptá se Harry.

„Žádný, je to jenom kamarád Am."

„Jsi si tím jistý Nialle?" zeptá se Louis s nadzvednutým obočím.

„Jo, říkala, že jí sice řekl, že se mu líbí, ale jsou jenom kamarádi," pokrčím rameny.

„Sakra Niallere, tímhle způsobem si holku vážně nikdy nenajdeš," vydechne Harry.

„Jsou jenom kamarádi."

„Jo, ale na jak dlouho? Jestli budeš se vším pořád takhle váhat, tak prohraješ Nialle."

„Jo, bezva, díky kluci," řeknu a zvednu se z křesla.

„Nialle, nemysleli jsme to tak."

„Já vím, že ne. Štve mě ale to, že máte pravdu. Jdu spát dobrou."

„Dobrou," řeknou všichni najednou.

Dám si rychlou sprchu a pak se zavrtám do postele. Zavřu oči a ihned usnu.

Amie

V noci mě probudí nějaký hluk. Prudce se vymrštím do sedu a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kde vlastně jsem a co se děje. Pomalu slezu z postele a kulhám se po stopách hluku. Vychází z protějšího pokoje. Opatrně otevřu dveře a pruhem světla, který jde z chodby vidím blonďáčka, jak sebou hází na posteli a něco říká teda spíš křičí. Jdu blíž k němu a konečně uslyším, co říká.

„Proč, sakra, proč? Udělal jsem všechno. Úplně všechno! Copak to bylo málo?" vykřikne a znovu sebou začne házet.

„Nialle, no tak Nialle, vzbuď se," řeknu a zatřesu s ním.

„Co se děje," zamumlá ospale.

„Nejspíš si měl noční můru."

„Am?" řekne a jeho hlas se přitom klepe.

„Už je to v pořádku Nialle," řeknu a ani nevím, jak mě to napadne, ale obejmu ho.

Okamžitě mi omotá ruce kolem pasu.

„Chceš o tom mluvit?"

„Já nevím, nevadilo by ti to?"

„Jasně, že ne," pousměji se na něj.

„Panebože, pojď si pořádně sednout, vždyť máš tu nohu," vyhrkne starostlivě.

Vylezu k němu na postel a sednu si vedle něj.

„Tak povídej," řeknu a povzbudivě se na něj usměji.