Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

10. kapitola

Stál v temnotě jako stín. Dlouhé těžké závěsy, které ladily s nebesy postele, halily krásné francouzské okno její ložnice. Kdyby se vzbudila, stejně by ho neviděla. Proužek měsíčního svitu, který se prodíral škvírkou v závěsech, osvětloval pár centimetrů místnosti. Jak jen jí to mohl dovolit. Připadalo mu, že veškerá jeho osobnost dostávala na frak. Jak je možné, že leží tady a ne dole v žaláři, kam patří. Vypadala tak nevinně a přesto v ní dřímala dračice, která dokázala změnit jeho dům k nepoznání. Ba co hůř, přistihl se, že mu to není až tak odporné. Ubohá mudla, která nemá ani ponětí o jeho světě a přece dokáže v mnohém držet krok. Je silná, to ji udržuje při smyslech. Každá jiná by se zhroutila jak domeček z karet. Ale ona ne. Je jak Gibraltarská skála. Pevná, neproniknutelná, odvážná. A je jí plný dům a to smí jenom do obýváku. Teď. Teď by byla ta vhodná chvíle, kdy by to mohl udělat. Hruď se jí zdvihala v pravidelných nádeších a zase klesala s výdechy. Uvolněný obličej odhaloval její přirozenou krásu. Pleť měla jako z alabstru a prstýnkové vlasy v barvě havraního peří. Vzpomněl si na doby mládí, když ještě Morticia Frumpová bydlela na vedlejším pozemku. Než si vzala toho ťulpase Addamse a odstěhovala se zpátky do Ameriky. Ty puberťácké výstřelky za vlahých letních nocí...každý musel nějak začínat. Jako kdyby jí z oka vypadla. Ze spánku vzdychla, hodila pravou ruku za hlavu a otočila tvář na druhou stranu. Odhalila tak celou svou šíji. Jako kdyby se mu nabízela, ať to udělá. Tak co mu brání. Možná by se ani nevzbudila, kdyby jí stiskl hrdlo. V poslední době nějak moc myslel na škrcení. Byl by jako dávný Othello. Někdy je stará dobrá ruční práce lepší, než všechna kouzla dohromady. Ale ne, zatím si to ještě nechá. Třeba to ani sám nebude muset udělat. Třeba se stane nějaká nemilá nehoda, za kterou si bude moci do jisté míry sama. Aby nevypadal jako nevděčník. A prý že nemá svědomí. Do teď si to aspoň myslel. Bohužel, co se dá dělat. Čest je čest. Už nebyl Smrtijedem, jenom ho hrál. I ty naivní blázne. Na co to chceš svádět? Kdyby sis aspoň uměl přiznat, že ta prašivá mudla tě nějakým způsobem přitahuje a prostě to nedokážeš udělat. A kdybys byl co k čemu, uznal bys, že bys jí tu nejradši přehnul přes pelest a ukázal, kdo je tu pánem domu. Aspoň už byl k sobě upřímný. Odfrknul si. Nikdy. Jeho kouzelnické ego mu to nedovolí. Ještě pár chvil ji pozoroval, než se vydal do své ložnice sám klesnout na lůžko a odebrat se do říše snů.

Dnešní ranní káva chutnala opravdu výborně. Fiškus se překonal. Nevěděl, jak jí připravil, ale zatím se mu nikdy ještě taková nepovedla. Sáhl po Denním věštci, připraveném na stolku a rozevřel ho. Pohřešování, pohřešování, kletba Imperius, vloupání...a tady jsem...vražda, vražda. Ušklíbl se. Mohly tam být i tři vraždy. Už zase na to myslí. No tak jí prostě nezabil no, už by se s tím mohl smířit. Pán zla na vzestupu, ministerstvo zdrženlivé, Smrtijedi zbrojí. Brzo přijde nějaký boom. Už jenom pár dnů. Netěšil se, ale nedalo se s tím nic dělat. Doufal, že aspoň ještě nějakou chvilku potrvá, než Voldemort spojí všechny síly a vydá se na válečnou stezku. Vážně, ta káva je prostě skvělá. V tu chvíli zapraskalo v krbu.

Probudila se později dopoledne. Bylo jasné, že je stále unavená a tělo se teprve vzpamatovává z prožité újmy. Líně zívla a protáhla se. Snídani ji už čekala na stole. Vstala, došla k oknu a prudce roztáhla závěsy. Zadívala se ven francouzským oknem do dálky. Všude bylo krásně bílo, ale kam oko dohlédlo, samá pustina. Ano, zasněžené louky, lesy, pastviny. Kam by tady chtěla utéct? Ve svém stavu by daleko nedošla a ani pořádně neví, kde je. Mohla by být na konci světa a nenašla by cestu odsud. Třeba jsou na pustém ostrově. Pokrčila rameny. Zatím se tím nehodlala zabývat. Jak vidno, černý muž jí zabít nechce. Zatím. Určitě už by to dávno udělal, když mu to tu převrátila vzhůru nohama. Po provedení ranní hygieny se s chutí zahryzla do připravené snídaně. Hmm, přesně podle jejího gusta. Vychutnávala si každé sousto, připadala si jak mnich v Buddhově chrámu. Ti také vychutnávali každý kousíček jídla a nevěnovali se ničemu jinému. Když všechno spořádala, napila se připraveného lektvaru. Nevěděla, o jaký lék se jedná ale bylo jí řečeno, že ho má užívat ráno a večer. Zdraví má přece jenom jedno, tak proč neuposlechnout. Nebo, že by? Ne, určitě ne. Je na čase obhlédnout terén. Otevřela dveře a narazila do černé postavy. Strašně se vyděsila. Vykřikla a zabouchla mu před nosem. Severus sebou lehce trhl a otočil oči v sloup. Nenápadně se podíval po muži, který stál vedle něj. Doktor Sova našpulil rty a naklonil hlavu na stranu.