Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

1. kapitola

Tma. Nic jiného než tma. Všude kolem. Prsty křehly. To není dobré.

„Sakra, jak jsi tu mohl bydlet?"

Cvak.

„Nechápu, jak tohle vůbec můžu dělat. Jsem potupen na nejvyšší míru. Musí se mi smát."

Přimhouřil oko a podíval se do hledáčku. Přes křížek viděl svůj cíl, právě vyšel z poza světla před okno. Ještě chvilku posečkal a potom zmáčkl spoušť. Ozvala se krátká, tlumená rána. Přes hledáček spatřil, jak se mužská postava skácela k zemi. Jeden koutek jeho úzkých rtů se mu zkřivil ve škodolibý úsměv, pokud se to tak dalo nazvat.

„A máš to za sebou, hajzle. Tebe škoda nebude."

Ještě pár vteřin ostřil přes dalekohled, než odložil svou americkou M-14. Patriotismem, ohledně zbraní, se jistojistě chlubit nemohl, ne že by ho to trápilo. Začal svižně rozkládat svou odstřelovací pušku a díly ukládat do kufříku, aby nedošly k újmě. Když bylo vše na svém místě, pomalu kufřík zaklapl a vytáhl hůlku. Mávl s ní a kufřík uklidil do své příruční bezedné tašky. Podíval se před sebe na tělo ležící na zemi. Dřepl si k němu a chvilku si prohlížel jeho mrtvé oči. Ušklíbl se.

„Sorry brachu, ale jinak to nešlo. Pravidlo zní, žádní svědci." Natáhl ruku a špičkami prstů mu oči zavřel.

„Kdyby to bylo na mně, radši bych použil hůlku a třeba ti vymazal paměť, ale ta pakáž Smrtijedská má lidi všude a to riskovat nemůžu. Radši ty, než já. Stačí, že tu musím jako nějaký prašivý mudla pracovat s mudlovskými nástroji. Kam se poděla ta grácie kouzelníků. Mají sevřený zadek..." pozvedl jedno obočí a zamyslel se. „...a já jsem pěkný debil, protože si tu povídám s mrtvolou." Zvedl se a šel ke dveřím. Ještě se ohlédl a podíval se po bytě své náhodné oběti, aby zkontroloval, zda je vše jak má být. Tedy jak má být podle něj. Bylo. Ozvalo se lupnutí. Severus Snape se přemístil.

„Vše v pořádku, Severusi?"

Jakoby nevnímal. Ne jakoby, ale on opravdu nevnímal. Díval se do plamenů. Do těch krásných, žluto-oranžových plamenů, které tak nádherně hřály, poslouchal, jak dřevo uvnitř praská a nasával jeho vůni. Docela příhodné, když mu prsty málem umrzly v té kobce na Fleet street. Chvilku si připadal jako dávný ďábelský holič, až na to, že neměl břitvu ale americkou pušku.

„Severusi?!" Brumbál zvýšil hlas, aby ho černě oděný muž zaregistroval. Severus pootočil hlavou ve směru hlasu.

„Ano, pane řediteli?"

„Slyšel jsi, na co jsem se ptal?"

„Ne, myslím, že ne."

„Severusi, zdáš se mi čím dál tím vážnější."

Černovlasý kouzelník se k němu otočil a zvedl obočí. Zdálo se mu to? Ne, určitě se mu to nezdálo. Albus Brumbál mu oznamuje, že je vážnější čím dál tím víc. Ono to jde ještě víc, než je?

„S prominutím, pane řediteli, ale myslíte si, že v mém postavení je místo, které by mělo být vyplněno jinak, než s vážností mně vlastní? Jsem kouzelník. Z velmi staré a zámožné kouzelnické rodiny. Čistokrevné rodiny. A dělám tu prašivého vraha a ještě k tomu s mudlovskými nástroji! Viděl jste někdy Voldemorta s odstřelovací puškou americké výroby? Nebo jenom příruční devítkou schovanou pod pláštěm? Umíte si představit, jak se cítím potupen, když dělám to, co dělám? Jsem kouzelník, jsem sžitý se svou hůlkou, ale jenom proto, že Smrtijedi jsou podělaní z toho, aby nebyl náš svět odhalen dříve, než bude potřeba, tak musím zastávat funkci kouzelnického odstřelovače. Jaká čest pro mě. No, ale zas na druhou stranu, opravdu nikdo jiný by to lépe neudělal."