Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

62. kapitola

Dny se měnily v týdny. Počasí bylo čím dál tím víc angličtější. Sychravo, déšť už začínal být protivný. Mia často seděla v obýváku a dívala se jenom tak z okna do zahrady, jak kapky vody smáčejí zeleň, již uloženou k zimnímu spánku. Severus se u ní neukázal už několik dnů. Eileen tvrdila, že nemá mít strach, ale přece jenom nejistota ji hlodala. Usrkávala ze sklenky červené víno a již delší dobu nemrkla, jenom hypnotizovala scenérii za oknem. Nesnášela tyhle pocity bezmoci. Jenom čekání na zprávu, na zjevení se svého partnera nebo oznámení nevyhnutelného. Bála se, že jednou se tady neobjeví Severus, ale jeho bratr, a sdělí jí tragickou zprávu. Naštěstí se nic z toho zatím nestalo. Občas poslal sovu nebo rychlý vzkaz krbem. Nikdy s ní podrobnosti neprobíral, jenom se okrajově zmínil. Měl za to, že by to až tak moc nechápala, i když nevěděla proč. Sice nebyla čarodějka, ale různé pohnutky chápala velice dobře. Mrzelo jí to, ale když se ten černovlasý pařez zanítil, nikdy s ním nepohla. Vždycky to bylo na dlouhé lokte. To věděla už celý rok. Ušklíbla se. Ano, byl to už rok, kdy ji odvedl z těch ulic a kdy s ním začala prožívat zlé i dobré. Nikdy si nebyla jistá, co převládalo. Jedno ale věděla, uchvátil ji. Uhranul ji těma svýma medovýma očima. Dostal ji do kolen svým vzezřením a zkušenostmi. Chování už bylo trochu horší, ale dalo se ještě tolerovat. Přece jenom to, co ji uchvacovalo, bylo v převaze. Milovala ho. Kéž by to samé cítil on k ní. Občas přemýšlela, jestli to má všechno zapotřebí. Být s mužem, který k ní možná necítí nic. Tedy, nic bylo až moc silné slovo. Má ji rád, to věděla, ale stačí to pro život? Pro takový, který si ona představovala? Zase na druhou stranu, zas tak ukradená mu určitě nebyla. Jenom by chtěla víc. Věděla, že tlačit na něj nemá smysl. Všechno mu trvalo dlouho. Povzdechla si. Pokud ho chce, musí mu dát čas a prostor, anebo ho musí pustit k vodě. Ta první varianta se jí zamlouvala víc. Severus byl v těch posledních týdnech zaneprázdněný. Často prováděl soukromé seance s kouzelným zrcadlem. Díky němu se dozvěděl, že trio úspěšně ulovilo medailon Salazara Zmijozela, a jen tak tak uniklo dalším Smrtijedům. Že ryšák utrpěl odštěp, kvůli viteálu se začali svářet a nakonec se rozdělili. Že se Harry s Hermionou schovávali po lesích a Ron se toulal sám, kam ho jeho omezený rozum poslal.

Když se to Silvius dozvěděl, nedokázal zakrýt osten žárlivosti. Pokud byli tři, nebyl to ještě takový problém, ale když teď s Vyvoleným osaměla, mohlo se stát cokoliv. Snažil se jí věřit. Chtěl to. Ale srdce bušilo jinak. Nechtěl o ni přijít. Zaryla se mu až moc hluboko. Severus to stejně stále nemohl pochopit a často převaloval tu pachuť v ústech. I po takové době, kdy Silvius svou milenku neviděl, z ní nemohl oprostit své myšlenky. Jakmile ale nastoupil do role dvojčete, veškeré pochybnosti byly ty tam. Musel se soustředit na svou práci. Nikdo by se mu do hlavy nenaboural. Oba bratři se střídali v ředitelování a kantorování. K Voldemortovi chodil hlavně Silvius. Bylo to bezpečnější, jelikož nebyla pravděpodobnost, že Mnoholičný lektvar přestane účinkovat. Severus mu radil a nikdy nevyvstal žádný problém. Lord Voldemort mu důvěřoval. Neměl ani stín pochybností. I kvůli tomu nikdy před sebou Silviuse neúkoloval špinavými a hrůznými činy. Severus byl rád, jelikož si nebyl úplně jist, jestli by bratr celou roli byl schopen zahrát. Věděl, že když půjde do tuhého, je schopen čehokoliv, ale pokud by se mělo jednat o nevinnou osobu, nebyl takový jako on sám. A z toho měl obavu. Na Scarlett byl velmi pyšný. Dokázala se chovat jako nefalšovaná Zmijozelka. Z fleku by se mohla živit herectvím. Moc dobře věděl, že ponižování svých spolužáků jí je nesmírně proti srsti, ale nenechala si ujít jedinou možnost vyrobit naschvál sourozencům Carrowovým. Jakmile spatřila, že provádějí příkoří a protivenství jakémukoliv spolužákovi z jiné koleje, uměla nepozorovaně zasáhnout. Často ale musela sama někoho zšikanovat. Nechtěla, ale musela. Byla moc dobře seznámena, proč to tak je. Ale když, tak se snažila napáchat co nejmenší škodu. Otec ji navíc učil mimo hodiny potají ve sklepení. Rozšiřovala si obzory, prohlubovala znalosti a hlavně se od něj naučila spoustu fíglů. Stejně jako Mie, ani jí nikdy neřekl, co pro něj znamená. Ale stejně jako Mia to ve skrytu duše věděla. Byl k ní přísný, ale přes to spravedlivý a upřímný, což bylo v naprostém rozporu, jak se choval ke zbytku obyvatel bradavického hradu. Samozřejmě, krom studentů ze zmijozelské koleje. Byl odměřený, ale byl jejich ředitel, byli vydržovaní, ona tedy též, ale v soukromí se k ní choval ještě jinak. Byla za to ráda.