Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

66. kapitola

Bílá pokrývka byla všude kolem nich. Kam oko dohlédlo, se nacházel pouze běloskvoucí sníh. Vysoké stromy byly zasypané těžkým alabastrovým prachem, až se pod ním větve prohýbaly. Hermiona se rozhlížela kolem sebe, byť byla tma. Měsíc totiž svítil jako rybí oko a sníh tak odrážel světlo od země. Rozpoznala pláně, stromy. A to bylo tak všechno. Nic jiného se totiž kolem nich nenacházelo. Silvius ji vzal za ruku a začali se brodit napadlým prašanem. Nebyla ho sice až taková kvanta, ale i když jim sahal jen do poloviny lýtek, chůze v něm nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Během několika okamžiků prošli ochrannou bariérou. Silvius letmo zhodnotil, zda je vše, jak má být. Přece jenom nechtěl ponechat nic náhodě, a tak, kromě bariéry, která zajišťovala chráněný vstup, tu narafičil i různá překvapení. Jak vidno, nikdo sem nevstrčil ani špičku nosu. Což ho viditelně uklidnilo. Nechtěl by na Štědrý den řešit někoho jiného než Hermionu. I když už ho jednou prožil a únava začala stravovat jeho tělo i mysl. On se ale zařekl, že i kdyby měl vypustit duši, nenechá si ujít jediný okamžik, jedinou vteřinu, kterou s ní může prožít. Kráčeli tiše. Jenom sníh jim křupal pod nohama. Ani jeden nechtěl narušit počátek té vzácné chvíle mluvením. Netrvalo dlouho a ocitli se před srubem. Kouzelník se otočil k dívce a mávl rukou.

„Vítej v mém království, má paní," a zdvořile, jako za dob středověku, se uklonil. Hermiona se uchichtla. Líbilo se jí to.

„Děkuji, můj králi. S radostí ti oznamuji, že tvé panství je opravdu velkolepé. A kde máš své zvířectvo? Jak to, že mne nevítá tvůj věrný pes?" Celou dobu se na něj usmívala. Silvius naklonil hlavu na stranu a vychutnával si její odezvu.

„Je s bratrem v rodinném sídle. Kupodivu jsme trávili všichni Vánoce spolu," a ušklíbl se. Ne, že by mu to vadilo. Byl rád se Scarlett, měl rád Miu, na Severuse radši nemyslel. Kdyby mohli, asi by se zabili navzájem. I když, možná to byl jenom vnitřní pocit. Možná si k sobě nacházeli cestu. V duchu se ušklíbl. To určitě. To bych dřív sežral tarantuli. Ale celou dobu, co byli těch několik dní spolu, žárlil na to, že je Severus šťastný. Nedával to sice najevo, ale on na něm poznal, že uvnitř se mu rozlévá teplo. Za poslední rok se v něm něco zlomilo. Byl stále stejný, ale přesto tak strašně jiný. Záviděl mu, že on má svou rodinu u sebe, ale jeho vyvolená je bůh ví kde. Nasazuje krk, možná, že ji právě zajali a jsou k ní nemilostiví. Ten strach bylo to nejhorší, co ho užíralo. Nenáviděl ho. Nikdy se ničeho nebál, nikoho se nebál, o nikoho se nebál. Až do teď. Nechápal, jak se to mohlo stát. Bylo vůbec možné, aby ho tak moc strávila vášeň? Aby se mu ve čtyřiceti letech zaryla pod kůži dívka, která měla teprve celý život před sebou? Dosud se mu nic podobného nestalo. Ani tomu nedal možnost, aby se něco takového mohlo stát. Ona ale očividně, alespoň pro teď, sdílela jeho pocity a touhy, a on jich hodlal využít. Znamenala pro něj tak moc, i když s ní prožil tak málo. Připadal si jak hlavní hrdina levného románu z červené knihovny. Ale ono to nebylo zas tak špatné. Díval se na ni. V měsíčním světle byla tak krásná, tak záhadná. V očích se jí odrážela celá tajuplnost „jeho" lesa. Vzal ji za ruce a položil si je na hruď. Uchopil cípy kabátu a oba je do něj zabalil. Přitiskl si Hermionu k sobě a nasál vůni jejích vlasů. Zavřela oči a otřásla se. Ale ne zimou. Naopak, bylo jí téměř vedro. Přitulila se k němu a opřela si čelo o jeho hrudník mezi rukama. „Hraje tam hru s bráchovou německou dogou a mainským kocourem. Jmenuje se „Hádej, kdo mě dřív oslintá"," zašeptal do tmy. Hermiona zvedla zrak a nechápavě se mu podívala do očí a pozvedla obočí. „Kryšpína," promluvil po chvíli, „chtěla jsi vědět, kde je můj pes." Nebelvírka se usmála a mrkla.

„Jo, aha," a zasmála se.

„Dokonce už i Hawkman ji měl v hledáčku," pokračoval dál.

„Hawkman?" svraštila čelo.