Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

19. kapitola

Snažil se otevřít dveře, ale nedařilo se mu to. Jak by taky mohlo, Severus měl vchod určitě perfektně zabezpečený. Lépe, než za dob vlastního pobytu zde. Zkusil odemknout starými hesly, ale bezvýsledně. Mlaskl a olízl si horní řadu zubů. Jak se ten domácí skřítek jmenoval? Flašinet... nee, to je blbost, Flaška... ježíši, kde jsi dal hlavu? Fiškus! Jak jenom mohl zapomenout?

"Fiškusi!" zvolal do ticha.

Skřítek se mu přemístil k nohám. Rozšířil oči překvapením.

"Pán Silvius!" vypískl.

"Ahoj, Fiškusi, pustil bys mne, prosím, dovnitř? Bratr má silná ochranná kouzla, bylo by i dobré mi je říci. Nějakou dobu tu nejspíš asi pobudu. Poprosil mne o pomoc."

Fiškus luskl prsty a dveře se otevřely. Oba vstoupili dovnitř. Silvius se rozhlédl po svém rodném domě. Skoro zapomněl, jak to tu vypadá. O nic nepřišel, v chatce to stejně bylo lepší. Ještě musí poslat pro psa, aspoň že umí lovit a má psí dvířka. Ze schodů seběhl Sorbonne. S tichým vrčením zaujal obrannou pozici.

"Varte, Sorbonne," zavelel Fiškus. Pes přestal vrčet a opatrně došel k návštěvníkovi. Očuchal ho. Měl podobný pach jako jeho pán, ale v něčem se lišil. Sedl si před něj a díval se na něj. "Budeš pána poslouchat," poručil mu vysokým hláskem. Sorbonne zhoupl hlavou nahoru a dolů a bral věc jako hotovou. Kouzelník si svlékl plášť a pověsil ho na stojan. Stoupali po schodech do obývacího pokoje.

"Pokud tady bude pan Silvius přebývat, asi by mu měl Fiškus povědět o určitých skutečnostech," začal pomalu. Než ale stačil cokoliv říct, s lusknutím se přemístil. Silvius svraštil obočí a nechápal, proč tak najednou zmizel. Z myšlenek ho vyrušil mohutný dusot po druhých schodech. Otočil se za zvukem a najednou mu cosi viselo kolem krku.

"Ach pane, kde jste byl? Měla jsem tady sama hrozný strach! Neustále tu slýchávám podivné zvuky! A nikdy jste nebyl pryč tak dlouho," Mia se k němu tiskla, jako kdyby ho už nikdy nechtěla pustit. Sama nevěděla, kde se v ní vzalo najednou tolik náklonnosti. Stále ho měla za arogantního ignoranta, ale při poslední zkušenosti se v ní něco zlomilo. Usínat v silné náruči a cítit se v bezpečí bylo jejím přáním už pěknou řádku měsíců, a to nebyla ještě ani tady. A když se jí ta možnost naskytla, probudila se osamělá, bez náruče a ještě pár nocí byla sama, ve velkém domě, kde na ní mohlo z jakéhokoliv koutu něco skočit. Byl tu sice Fiškus, ale co by malý skřítek dokázal? Kdyby jenom věděla.

Silvius stál jako opařený. Kdo to, proboha, je? Brumbál mu neřekl, že má Severus partnerku. Ani by to do něj neřekl. Která by takového protivu chtěla? Ale ona mu vykala, to nebude jeho drahá polovička. Dobře, improvizace.

"Byl jsem na cestách," tahle výmluva se stávala univerzální a dobře mu sloužila.

Mia se ho už konečně pustila a usadila se do "svého" křesla. Pohodlně se rozvalila.

"Já vím, nemáte ohlašovací povinnost," rozhodila rukama.

"Přesně tak, to tedy nemám," má jí vykat nebo tykat? Co je vlastně zač? Kruci, teď by tu chtěl Fiškuse mít. Proč zmizel? Že by se před ní neměl ukazovat? Asi tohle s ním chtěl probrat.

Mia naklonila hlavu na stranu a se zájmem si ho prohlížela.

"Co?" zeptal se nejistě.

"Já nevím, jste nějaký... divný," zamračila se.

Jistě, že byl divný, nebyl bratr. Ani nevěděl, jak se má chovat. Divnost z něj jenom čišela. Tak co se vůbec diví.

"Jsem jenom unavený, potřebuji si dát sprchu," s těmi slovy začal vycházet druhé schodiště.