Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

32. kapitola

Oba muži se měřili neproniknutelnými pohledy. Ze Severuse vyzařovala větší odměřenost než z jeho bratra. Mia se trochu více přitulila ke svému společníkovi a věnovala Silviusovi smutný pohled, který si ho vyložil po svém. Severus se více napřímil a pokynul tak Mie, aby se také posadila. Pomalu vstal a zaujal místo naproti svému dvojčeti.

„Severusi, ty se mi snad jenom zdáš. Já za tebe nastavuju kůži a ty se tu muckáš a ještě si dopřáváte schlaftrunk po ránu," zasyčel Silvius rozčileně.

„Nevíš, o čem mluvíš!" obořil se na něj bratr. „Co tu vůbec pohledáváš přes týden a ještě ráno? Nemáš žádné hodiny?"

„Nepokoušej se to zamlouvat!" zvýšil Silvius hlas.

„Nic nezamlouvám! S nikým se tu nemuckám. Damianě zemřela dnes matka, tak jsem jí podal uklidňující nápoj a poskytl na pár chvil útočiště. Máš s tím snad problém?" Ironie z něj jenom čišela. Ani jeden si nemohl svým hlasovým projevem zavdat. Mia tiše seděla na pohovce a se zájmem oba pozorovala. Na chvilku jí blesklo hlavou, jaké by to bylo, kdyby Fantom vypadal jako dřív a stály tu dvě navlas stejné postavy, lišící se jenom v záři očí a jizev. Vlastně... teď už znala jeho jméno. Bylo jim to už jedno, nebo v návalu emocí si ani jeden z nich neuvědomil, že je vzájemně vyslovili? Silvius pevně stiskl rty a přeletěl pohledem Miu. Ta sklopila zrak a stáhla si svetr více ke kolenům.

„No dobře. Upřímnou soustrast," zakondoloval a soucitně pokynul dívce hlavou. Na přijetí kývla. „To ale neznamená, že se tu můžeš pořád zašívat!"

„Nezašívám se," zalhal Severus. Věděl, že to není pravda, ale nehodlal to přiznat. Už se přece připravoval, že se vrátí, alespoň s tichou pomocí. Taky by to mohl pochopit, když ho viděl na smrtelné posteli. „Málem jsem zdechl, bratříčku, jestli jsi to nepostřehl, a dostat se zpátky do formy opravdu nějakou dobu trvalo. I když je mi jasné, že ty bys radši, abych se z toho už nedostal," rýpal do vosího hnízda.

„Nebuď směšný! Netrpíme k sobě bůh ví jakou bratrskou láskou, ale nikdy bych si tvoji smrt nepřál a ty to moc dobře víš! Kdyby ano, tak bych se na tebe vykašlal a nepomáhal ti!" Silvius se začínal stávat velmi rozezleným. Přesto věděl, že je to pouze bratrova taktika, jak ho vyprovokovat. V tomhle se opravdu nezměnil. Pokud se tedy vůbec v něčem změnil. Pravda, vidět ho pomáhat bylo vskutku alespoň... neobvyklé. „Ale když už jsem na tebe narazil, což jsem opravdu nepředpokládal, byť jsem tušil, že tu jsi někde zašitý, musím si s tebou promluvit."

„Ušetři mě svých proslovů," máchl mu před obličejem Severus rukou.

„Dej už pokoj!" okřikl ho bratr. „Nechci ti tady kázat, musím s tebou opravdu nutně mluvit," řekl již smířlivějším tónem, aby tak zdůraznil důležitost nastávajícího dialogu. U většiny lidí platil pravý opak. Zvýšení hlasu. U nich to bylo překvapivě jeho snížení. Čím tišší naléhavost byla, tím více oba věděli, že je to důležité. „Proč máš vůbec tu masku?" zeptal se ještě zvědavě.

„Do toho ti nic není!" vyprskl Severus zlostně a otočil se k němu zády. Prudce dosedl na pohovku vedle Mii a založil si ruce na prsou. Silvius pozvedl obočí a tázavě se na dívku zadíval. Ta stiskla rty, až se jí udělaly ďolíčky v koutcích. Věnovala Severusovi nevinný pohled. Ten si jen naštvaně odfrkl.

„Už k němu patří. Je jeho součástí," pokrčila Mia rameny. Severus se na ni zadíval. V jeho pohledu se mísila nechápavost s obdivem.

„To se snad stydíš?" zeptal se Silvius, když si sedl naproti nim do křesla.

„A kdyby, tak co?" vyprskl jeho bratr. „Myslíš, že chci, aby na mě někdo civěl? Aby mě litovali nebo mnou pohrdali? Nehodlám se nikde ukazovat. Samotář jsem tak jako tak, to víš moc dobře, a ty nejsi o nic lepší. Jak dlouho jsi žil uprostřed lesů a s nikým se nevídal? A když se někde ukážu, možná na mě budou hledět, že mám masku, ale určitě to bude menší zlo, než se ukazovat se znetvořeným ksichtem," zasyčel, až Mie přeběhl mráz po zádech. Uměl to dokonale a vždy se vyjadřoval s grácií, i když někdy ne vždy spisovnou. Až ji to uchvacovalo. Měla tu u sebe dva vzhledově stejné muže, pokud zrovna nepočítala s tím, že její příležitostný milenec má jizvy na obličeji, které zahaluje maskou. Ani jeden si svým chováním nezadal, a i když byl Silvius přívětivější, ji to poutalo k jejímu pravému vězniteli. Ať se choval, jak chtěl, ať byl někdy nepříčetný a arogantní, ta jeho vnitřní jiskra mu dodávala tu správnou šťávu. A ten jeho zářivý pohled. Tohle všechno jeho bratrovi chybělo. Ta vášeň. Ta vášeň ji tak uchvacovala. A to malé tajemství, které si uchovával. Ona ho už mohla poznat a nevadilo jí. Bylo jí úplně jedno, co se mu stalo a jak opravdu vypadal. Ale ta maska dodávala jeho dramatičnosti a jí se líbila. Měl nadání pro tajemno a opravdu jí nikdy neublížil, a nevěřila tomu, že by to někdy udělal. Teď už ne. Bylo opravdu zvláštní, jak dva stejní muži se od sebe tak lišili.