Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

57. kapitola

„Kdo to byl, Hermiono?!" cloumal s ní Ron, drže ji za ramena, až se jí z toho udělaly mžitky před očima. „A proč se proměnil ve Snapea?!" Hrubě ho odstrčila a nasadila nejvražednější výraz, který uměla.

„Co si to dovoluješ, Ronalde?!" obořila se na něj. „Neopovažuj se mne dotýkat!" a namířila na něj hůlku, aby dodala svému požadavku na důležitosti. Ron zdvihl ruce ve vzdávajícím se gestu a ustoupil od ní na krok. Dívala se na něj nenávistným pohledem. Nikdy ke svému kamarádovi necítila takovou zášť jako nyní.

„Ron má pravdu, Hermiono," skočil do jejich rozepře Harry. „Kdo to byl?" mluvil smířlivým hlasem, aby oba dva v napjaté situaci uklidnil. Hermiona nasucho polkla a sklonila hůlku.

„Nemůžu vám to říct, kluci, nezlobte se."

„No to je tedy výborné!" rozhodil naštvaně Ron rukama.

„Nejste mi schopni věřit, nebo co?" štěkla po nich dívka. „Taky mám svá tajemství, která jsem slíbila, že neprozradím. A já slovo držím, je vám to jasné?! Jak už jsem řekla v domě, je to přítel. Nechtějte po mně, abych se rozhodovala mezi vámi a ctí, jelikož vy nemůžete vyhrát, ať vás mám ráda jakkoliv! Nejste jediní v mém životě, i když si to nejspíš myslíte!"

„Aha," ušklíbl se rudovlasý chlapec, „takže to byl tvůj nabíječ..." Nebyla to otázka, ale tvrdé konstatování.

„Co to..." vyvalila na něj Hermiona své oříškové oči. Ihned je ale zavřela, odvrátila od něj hlavu a zvedla dlaň v nesouhlasném gestu. „Na tohle nemám sílu," a odrázovala kus od nich, kde si dřepla do trávy.

„Ale, Hermiono, počkej," zavolal za ní Harry. „Rone! Ty jsi ale jelito!" okřikl svého kamaráda, když se k němu otočil zpět.

„No co je?" zamračil se na něj Ron.

„Ty si vážně někdy nevidíš do pusy," a zavrtěl hlavou. Otočil se k němu zády a rozešel se za Hermionou, která seděla jako hromádka neštěstí a trhala stébla trávy kolem sebe. Položil jí jemně ruku na rameno. Ani se nepohla, jenom si tiše povzdechla.

„On to tak nemyslel, Herm," a povzbudivě se na ni usmál, když k němu vzhlédla.

„Ale myslel," a setřela si slzu z tváře.

„Nemusíš nám to říkat, když nechceš. Já ti věřím." Objal ji kolem ramen a přitiskl si ji k sobě, když si přisedl k ní. Dívka zavřela oči a opřela se mu o rameno.

„Chtěla bych vám to říct, ale nemůžu. Pochop to. Je to velmi důležité. Stačí, že já mu věřím a vím, že se na něj můžeme spolehnout."

„A je to tvůj... no..." hledal Harry ta správná slova.

„Ne! Kriste... i ty?" a začala se jí chvět brada, jak potlačovala vzlyky. Sama si nedokázala představit, že by kdy co měla se Severusem Snapem, přesto milovala jeho tvář. Jeho bratra. Byla to ironie. K tomu muži, se kterým byli před pár minutami, necítila vůbec nic, chvíli i zaváhala, ale vzpomněla si na slova svého milence, že mu má za každých okolností věřit. A vyplatilo se. Zachránil jim život. Kdyby jenom Harry věděl, komu za něj vděčí. Stačilo by několik okamžiků a bůh ví, co by se s nimi dělo. Nikdy by si nepředstavila, ani v těch nejdivočejších snech, že by kdy věřila Snapeovi. A teď věřila dokonce třem z nich. Ušklíbla se nad tou myšlenkou. Kdyby to jenom chlapci věděli, už by jí nevěřili. Najednou se vedle ní ocitl i Ron a nesměle jí položil dlaň na hřbet ruky.

„Promiň, Hermiono," zašeptal. Nepodívala se na něj, jenom tiše pokývala hlavou, že omluvu přijímá.

„Kde vzal mnoholičný lektvar se Snapovými přísadami?" zeptal se po chvíli ticha Harry. Dívka pokrčila rameny.