Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

27. kapitola

Přesně jak si myslela, se také stalo. Profesorův bratr po setmění odešel. Po návratu z vyjížďky si ještě užívali obstarávání kolem koní, nebo tedy alespoň ona si to užívala. U něj si nebyla tak jistá. Vypili si ještě kávu v obýváku ve svorném mlčení a poté se chystal k odchodu. Uctivě se rozloučili a on odešel. Rozvalila se v křesle. Co teď? Jak to má udělat, kdyby chtěla pána domu přivolat? Má nějaký mikrofon, kterým ji mohl slyšet, nebo v kouzelnickém světě měli určitá propojení, či slyšeli volání druhých? A jak ho má zavolat, když nezná jeho jméno? Tedy, jeho křestní jméno. Navíc jeho bratr říkal, že ho radši příjmením a titulem oslovovat nemá. Pravda, jak by se mohl zachovat, kdyby věděl, že ho zná?

„Fantome, zjev se mi!" zvolala do ticha. Nic lepšího ji nenapadlo. Rozhlédla se po obýváku. Nic. Ušklíbla se. Tak asi nemůže slyšet všechno. Otázkou taky je, kdyby to slyšel, jestli by mu došlo, že volá jeho. Opřela hlavu o opěradlo křesla a zavřela oči.

„Co tu ječíš, nejsem žádný duch Vánoc příštích," ozvalo se nevrle od pohovky. Leknutím nadskočila a tlumeně vykřikla. Podívala se směrem, odkud hlas slyšela. Seděl na pohovce, s rukama rozpaženýma na opěradle.

„Ježíši Kriste, jak tohle děláš, proboha?" nedokázala skrýt udivení v hlase.

„Trochu moc svatých najednou, nemyslíš? Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít."

Našpulila rty a naklonila hlavu na stranu. Jak jinak, byl přece vrah. A jeho tajemství by si mohla vzít jedině do hrobu. Chvilku ho pozorovala. Stejně nechápala, jak se tu tak najednou mohl objevit.

„Proč mi říkáš Fantome?" zeptal se jí po chvilce.

„A jak ti mám říkat, když neznám tvoje jméno. Kdysi jsi mi řekl, že si mám myslet, že jsi třeba Fantom opery, tak toho využívám," odpověděla mu bez zájmu.

„Budiž," pokývl po dalších pár vteřinách ticha, „ať je tedy po tvém. Proč mě vůbec voláš? Myslíš si snad, že přijdu pokaždé, když si usmyslíš? Nejsem had na pérku."

„Ale teď tady jsi," rýpla si do něj se skrývaným úsměvem.

„Byl jsem zvědavý," zahrál to do autu, „nevěděl jsem, že jsem dovolil, abys jezdila na mých koních." Jeho hlas již nabyl svého obvyklého ledového tónu.

„Ty ne, ale tvůj bratr ano. Musím ho přece poslouchat," samolibě se na něj usmívala. Prudce vstal a ukazováčkem se bodl do hrudi.

„Já jsem jediný, koho máš poslouchat!" zahřměl, až se lehce polekala.

„Vždyť ano. On je přece ty. Vzpomínáš?" hrdě vystrčila bradu a tvrdě se na něj zahleděla. Dvěma kroky k ní došel a sklonil se k ní. Díval se jí do očí, jako by v nich četl. Měl chuť se jí podívat do mysli, co tu vlastně na něj hraje za divadlo, ale rozmyslel si to. Možná to nechtěl vědět. Pohled mu opětovala, nehodlala uhnout. Napřímil se a otočil se k ní zády.

„Jak jsi mě vůbec poznala?" zeptal se po chvilce.

„Tvoje oči tě prozradily. Možná jste s bratrem vzhledově stejní, ale oči máte jiné. Ty je máš jiskřivé, živočišné, vyzařují teplo, i když jsi bezcitný parchant. Tvůj bratr je má ledové, bez života... černé jako studny. Ty je máš jak med. Normální člověk si toho nevšimne, ale..." odmlčela se. Obrátil se zpět k ní a probodával ji pohledem.

„Ale?" pobídl ji. Povzdechla si a odvrátila od něj zrak. Nechtěla se na něj už dívat.

„Když s někým sdílíš nejenom společné útočiště, všímáš si spoustu maličkostí," zašeptala, že jí nebylo téměř rozumět. On ale slyšel vše naprosto zřetelně. Zadíval se do země a pevně skousl čelisti. Sedl si zpět na pohovku a vykouzlil si sklenku vína. Vedle Mii se na stolku objevila také jedna. Zadívala se na ni a po chvilce ji uchopila mezi prsty. Usrkla. Dívala se do poháru na karmínový nápoj a kroužila s ním dokola. Byli ticho. Ani jeden nepromluvil. Po chvíli k němu ale nakonec zvedla zrak.