Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

39. kapitola

Severus vylezl ze sprchy jako první. Jelikož už se smrákalo, oblékl si své oblíbené pohodlné saténové pyžamové kalhoty. S ničím jiným se neobtěžoval. Stejně nejradši chodil jenom tak a často se nestávalo, aby tu byl někdo další, kromě skřítka, který ho již znal jako svoje boty. Které vlastně nenosil. Loudavě scházel schodiště a přidržoval se zábradlí. Rozhlížel se po patře pod sebou. Pes spal, jako obvykle, u krbu. Dokonce i kocour vylezl z tajné místnosti a choulil se na pohovce. Kouzelník si s letmým úsměvem odfrkl. Sešel schody a zabočil doprava ke klavíru. Sedl si za něj a prsty přejel po krytu, který nakonec zvedl. Jednotlivě stiskl pár kláves v jednoduché, ale přesto libozvučné melodii. Mávl hůlkou, kterou si odložil na skříň klavíru, a vykouzlil si sklenku vína. Usrkl a odložil sklenku i hůlku na stejné místo jako předtím. Sotva vytrhl pár akordů, vyšla z pokoje i Mia. Usmála se, když slyšela zvuk klavíru. Sestoupila první schod.

„When you find that, once again, you long to take your heart back and be free – if you ever find a moment, spare a thought for me*." Domem se rozezněl její nádherný soprán. Černovlasý muž se na ni s rozšířenýma očima zadíval a pozoroval ji, jak sestupuje pomalu schod od schodu a nespouští z něj oči a ještě se stačí mile usmívat. Nepřestal v hraní a stejně vehementně ji pozoroval. „We never said our love was evergreen, or as unchanging as the sea – but if you can still remember stop and think of me...**" Severus zavrtěl hlavou a neznatelně se mu zvedl koutek úst. Došla až k němu a stoupla si za něj. I když začal hrát další sloku, už nezpívala a jenom poslouchala hudbu, vycházející z klavíru. Přitiskla se na něj a ruce mu spustila dolů po hrudi, následkem čehož měla obličej ve stejné rovině jako on. Dívala se, jak pohybuje rukama, a přitom mu něžně přejížděla po jizvách na prsou a břichu. Zavřel oči. Skladba skončila, on je ale neotevřel a ruce nechal na klávesách. „Severusi... já..." zašeptala mu do ucha.

„Neříkej to," přerušil ji, než stačila cokoliv vypustit z úst.

„Ale vždyť..." chtěla mu opanovat.

„Neříkej to," vydechl znovu. Trochu se od něj odtáhla, on ji ale chytil za předloktí a nedovolil jí se napřímit. „Věř mi, bude to tak lepší," a otočil k ní obličej. Dívali si vzájemně do očí. Smutně se na něj usmála.

„Dobře," kývla na souhlas a sedla si naopak vedle něj. Přejela mu prstem po čele a celou dlaní po tváři. Zrakem spočinula na jeho levé ruce. Uchopila jeho dlaň do svých prstů a propletla si je s jeho. Prsty druhé ruky přejela po jeho předloktí. Bylo mu to tak zvláštně nepříjemně příjemné. Povzdechl si a stiskl rty. „Ty jsi můj Fantom," objala ho a položila si hlavu na jeho rameno. „Jak to, že umíš celý repertoár?" zeptala se ho tiše, schoulená v jeho náruči.

„Jak to, že umíš Christininu Think of me?"

„Já se ptala jako první," nedala se.

„A já jako druhý, takže odpověz," naléhal na ni. Povzdechla si.

„Maminka zpívala Christine, když jsem byla malá. Umím všechny její texty," odpověděla mu.

„Jak to, že jsi se svým hlasem tady? Co tu děláš?"

„Objímám se s tebou," odvětila mu suše. „Byla jsem rozmazlený fracek," pokračovala nakonec po pár vteřinách ticha, „ničeho jsem si nevážila. Dostala jsem nejlepší školy a nechtěla jsem jich využít. Dobře mi tak," a stiskla ho pevněji. Položil jí ruku na vlasy a usmál se do nich.

„Kdysi jsem byl, donucen ředitelem, na Fantomovi opery v Royal Albert Hall, abych se prý kulturně vzdělával. Samozřejmě jsem byl znechucen, že musím na něco takového. Nakonec jsem byl nadšen. Trochu jsem se s hlavním záporným hrdinou ztotožnil, krom tedy toho, že bych se někdy do někoho zamiloval nešťastnou láskou. Víš, jaký k tomu mám přístup. Ale ta hudba mne uchvátila. Jaký paradox, že? Nemyslel jsem si, že někdy budu vypadat jako on. Můj záměr to nebyl."