Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

14. kapitola

Vše bylo připraveno. Krocan se upekl, omáčka se uvařila, švestkový puding byl připraven, dokonce Fiškus obstaral kousek brandy, co měl Snape v baru. Zkontrolovala jídelnu. Něco tak nádherného snad ještě neviděla. Svíčky ve svícnu hořely. Místnost už byla osvětlena jenom loučemi, umístěnými ve stěnách. Připadala si jak za raného středověku. Bylo to ale krásné. Na okamžik zatoužila žít v dané době. Potichu vyšla z místnosti ven a zavřela za sebou vysoké dvoukřídlé dveře. Ještě není čas, aby pán domu celé překvapení viděl. Teď honem rychle hodit sprchu, nějak pěkně se obléknout a nalíčit, ať je správná vánoční atmosféra. Na chvilku zaváhala, jestli to byl vůbec dobrý nápad. Věděla, že černý muž nesnáší svátky, říkal to a že jí nic z toho nedovolil a za neposlušnost jí sliboval celu. Ale ve skrytu duše doufala, že to pochopí. Naivko. Už je pozdě couvnout. Potichu vycupitala jedno schodiště a přecházela ke druhému, shrbená, jenom nenápadně...

"Kde jsi byla?" ani nevzhlédl od knihy, kterou četl. Sakra, jak ví, že tu jsem, jdu tak potichu a je ke mně zády.

"Ee...v kuchyni?" napřímila se.

"To se ptáš mne, kde jsi byla? To bys snad měla vědět. Takže znovu. Kde jsi byla?"

Mia si odkašlala.

"V kuchyni," jistý tón, který nasadila, byl o poznání přesvědčivější.

"Dobře, budu dělat, že ti to věřím."

Cože? Žádné hromy, žádné blesky. Tady něco nehraje. Podezíravě si ho prohlížela.

"Nezírej na mě a běž se zkulturnit, když už jsi bez mého svolení připravila večeři. Nejradši bych to všechno nechal vyhodit, abys věděla, co znamená mne neuposlechnout. Ale mám hlad."

"Paneee," byla tak zklamaná. Mělo to být překvapení, aby si ho trochu naklonila. Spíš to teď vypadalo naopak. Ale s tím rizikem do toho šla.

"Co? Myslíš si, že nevím, co se v mém vlastním domě děje?"

Sklonila hlavu a vyšla schody jako zpráskaný pes. Potichu za sebou zavřela dveře a smutně si sedla na postel. On jí tam určitě znovu uvrhne. Přijde o tenhle útulný pokojíček, o pohodlnou postel a oblečení. Každodenní příjemnou sprchu a možnost ho provokovat. Ne, nepřijde. Nedovolí to. Kdyby chtěl, určitě už by to udělal. A byl tak ledově klidný. Nekřičel. Jenom doufá, že neví, že jí s tím Fiškus pomáhal. Dobře. Odhodlaně vyskočila z postele. Tak copak tady máme. Otočila se k prádelníku a vytřeštila oči. Kde se tady proboha vzala skříň? Ráno tu ještě nebyla. To byla tak zabraná v kuchyni do vaření, že neslyšela, že se tu stěhuje nábytek? A nebude nad tím přemýšlet. Otevřela ji. Překvapením ze sebe nebyla schopna vydat ani hlásku. Spadla jí brada. Dala si ruku na ústa a zavrtěla hlavou. Bože, to je taková nádhera. Jedno mu musela nechat. Vkus, měl naprosto úžasný. Zahnala vzpomínku na rudé krajkové kalhotky. Třeba tam budou i černé, aby seděly k tomuhle úchvatnému kousku, který na ni teď vykoukl ze skříně. Opatrně uchopila ramínko a šaty vyndala. Dala si je před sebe na délku paže a stále je bezhlasně zhodnocovala. Černé korzetové společenské šaty, prošívané lesklými malými kamínky. Korzet byl na břiše průhledný, potažený krajkou. Neprůhledná těsná sukně končila v polovině stehen a dále až na zem splývala černá šifonová látka. Nikdy takové krásné šaty neviděla. Položila je na postel a ještě chvíli na ně nevěřícně zírala. Ve skříni na poličce k nim měla připravené jednoduché páskové střevíčky. V prvním šuplíku prádelníku opravdu našla černé krajkové kalhotky. Přidala je k šatům. Rychle se rozešla do koupelny, ale u stolu se zastavila. Ležely na něm náhrdelník a náušnice. Vydechla. Proč to dělá? Vždyť ji nemůže vystát a trpí ji tu pouze protože byla svědkem vraždy a zachránila mu život. Že by se v něm něco pohnulo? Ne, určitě je to pro to, aby nad ní mohl slintat. Vlastně kdyby chtěl, mohl by s ní dělat, co by ho jenom napadlo. Upřímně jí nebylo jasné, proč se k ní chová s jistou úctou. Pokud nemyslela na slovník, kterým ji urážel. Nemá čas teď na nějaké myšlenky. Jídlo stydne na stole. Rychle se osprchovala, nalíčila si jednoduché kočičí oči, protože ty jí slušely nejvíc, nasoukala se do šatů... ještě že měly zapínání na straně a zkrášlila se šperky. Podívala se na sebe do zrcadla. Vlasy si nechá rozpuštěné. Líbila se sama sobě. Byla spokojena. Nesměle vyšla na chodbu a došla ke schodišti. Na galerii se zastavila a položila ruku na zábradlí, potichu si odkašlala. Severus na vteřinu zvedl oči jejím směrem, aby zjistil původce zvuku, ale automaticky je sklopil zpět ke knize, než se mu do mozku vryl obraz ženy na schodech. Zvedl k ní celou hlavu a nasucho polkl. No, chlapče, to jsi asi trochu přehnal. Vstal z pohovky a přešel ke schodišti. Začal scházet schody. Mia se za ním nevěřícně dívala.