Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

42. kapitola

Silvius si pomalu sedl do křesla a stále hypnotizoval zavřené dveře, kterými před několika okamžiky Hermiona odešla. Ve tváři měl blažený výraz a užíval si chvíle euforie. Jak ale seděl v křesle a hleděl na kovanou kliku, pocit štěstí ho začínal opouštět. Realita se k němu vracela a doléhala na něj. Zabořil tvář do dlaní a přejel si jimi po obličeji. Najednou mu začínalo docházet, co provedl. Za ten pocit viny ta chvilka štěstí nestála. Tohle se nemělo stát. Neměl dovolit, aby k takové situaci došlo. Zašel až příliš daleko. Jak jí má teď vysvětlit, že to bylo poprvé a taky naposledy, aby si nemyslela, že ji jenom využil. Věděl, jaké dokážou puberťačky být, a kdyby jenom puberťačky. A nechtěl zničit bratrovu pověst. Při té myšlence se ušklíbl. Jak by měl zničit pověst vrahovi. Sice věděl, že tuhle jeho stránku znají pouze zasvěcení, a těch kladných moc nebude. A mezi studenty byl taky velmi neoblíben, jak velmi rychle zjistil, když se musel držet jeho role a outfitu. Předpokládal, že on by se tak lehce zlomit nedal, nebo spíš vůbec. I když Hermiona říkala, že u jeho bratra by ji to ani nenapadlo. Ale co se stalo s ním? Vždyť nebyl takový, tak co ho to popadlo? Bože dobrý! Prudce vstal a začal přecházet po místnosti jako lev v kleci. Co bude dělat? Předpokládal, že ona se nespokojí s ojedinělou akcí a bude se chtít stýkat dál, zvlášť když se mu svěřila, že ho má ráda. A proč jí vůbec prozradil, že on ji má taky rád? Ano, byla to pravda, ale nikdo to neměl vědět. Trvalo mu delší dobu, než si to sám přiznal po poslední soukromé hodině. Zastavil se a zadíval se do plamenů v krbu. Chtěl by v tom pokračovat, ale copak mohl? Nejde to. Musí jí to nějak vysvětlit. Aby to pochopila. Aby pochopila jeho. Navíc byl o víc jak dvacet let starší a ona ještě nepoznala pravé soužití s mužem. Až vyjde školu, bude chtít jít na vysokou, pozná tam spoustu svých vrstevníků, kteří s ní budou držet krok, a dřív nebo později některému spolužákovi podlehne. Samotného ho zarazilo, nad čím přemýšlí. Vždyť si spolu jednou šoustli a on už tady přemítá, jak kdyby spolu chodili bůhví jak dlouho. To on byl jako správná puberťačka. Křečovitě se tomu zasmál. Podíval se na hodiny. Doba večeře se pomalu chystala ke konci. Strávili tady víc času, než původně zamýšlel. Stejně byl tak vykolejený, že na jídlo ani nepomyslel. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Přehodil si přes ramena plášť a vyšel na chodbu. Jakmile se objevil za dveřmi, vrazila do něj štíhlá postava.

„Strýčku Sile, ty ses snad zbláznil!" vyjela po něm jeho neteř. Rozšířil oči, chytil ji za flígr a hrubě ji vstrčil do jeho soukromé komnaty. Ještě narychlo obhlédl terén, jestli je někdo neslyšel, a vešel za ní. Hlasité prásknutí dveří se ztratilo ve školních chodbách.

Hermiona vešla do Velké síně v dobré náladě. Usmívala se na všechny strany. Její aura jenom zářila. Scarlett si jí hned všimla a pozorovala ji, jak si sedla za stůl a nabrala si plný talíř dýňové kaše a kuřecích placiček. S radostí štěbetala se svými přáteli a dala zapomenout na školní trest před několika dny. Chlapci se po sobě dívali, jelikož takovou Hermionu neznali. Už dlouho nebyla v tak rozverné náladě. Zmijozelce to přišlo podezřelé. Byla jak vyměněná. Muselo se něco stát. Něco moc příjemného. Vypadala, jako kdyby... ne, to snad ne. Teď? To by se přece nestalo. Vypadala úplně stejně rozzářeně, jako když si ona sama... Musela na ni počkat a zeptat se jí. Zvědavost v ní hlodala. Zanedlouho se střetla s Hermioniným pohledem. Ten se ve vteřině změnil. Dívala se na ni s tichou záští. Bylo to opravdu velmi zvláštní. Harry s Ronem se již zvedali k odchodu, byli na večeři o mnoho dříve, než jejich kamarádka. I zmijozelští se začali sbírat, Scarlett se ale schválně nimrala ve svém jídle, aby měla důvod k setrvání na svém místě. Velká síň se pomalu začala vylidňovat. Když už zbývalo jenom pár Mrzimorských, vstala a za nenávistného pohledu své spolužačky si k ní přisedla.