Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

17. kapitola

Brumbál chápal, co po něm Severus žádal. Je ale opravdu správné, aby to provedl? Mají za sebou hodně práce, spoustu mrtvých a zraněných a jedno velké tajemství. Byla by škoda přijít o špeha ve smrtijedských řadách. Ale bude mít vůbec zájem? Severus říká, že pomůže, ale je to skutečně pravda? Co když Severus zemře? Moc mu k tomu nechybělo. Držel se zuby nehty, ale i když by si to přál, moc naděje již neměl. Rány byly velmi vážné, jak z venku, tak zevnitř. Nikdy na tom nebyl tak zle, jako nyní. Musí uvažovat realisticky, on by to tak chtěl. Pokud zemře, ztratí velkou výhodu a on tomu chtěl zabránit. Proto ho k němu posílal. Ztratit nemůže nic. Zeptá se ho, a když nebude úspěšný, obeznámí ho alespoň o Severusově stavu. Věděl, za jakých okolností se zavrhli oba navzájem, ale nevěřil, že by byli k sobě úplně lhostejní.

Za pár minut již stál v lese Cannock Chase. Nikdy se mu nikdo neschoval. Pokud chtěl, našel i štěnici v polštáři. Jeho kouzla byla silná, ale on byl Brumbál. Světe plakej. Po pár desítkách kroků mezi stromy se zastavil. Rozhlédl se kolem sebe. Na první pohled tu nebylo nic zvláštního, ale to bylo ono. Na první pohled. Každý jiný by vůbec nic nepocítil.

"Silviusi!" zvolal do ticha, až se ptáci, usazení na větvích stromů, štěbetajíc rozletěli po okolí a usadili se na vzdálenější porosty. "Tady je Albus Brumbál. Přišel jsem za tebou se zprávou!"

Cítil na sobě jeho pohled, ale nikde ho neviděl. Jeho obraná kouzla byla opravdu perfektní. Černovlasý kouzelník na něj shlížel shora. Byl usazený na jednom ze stromů a zamyšleně ho pozoroval. Proč by mu zprávu zrovna nesl Albus Brumbál? Největší čaroděj všech dob? V tom musí být něco víc. Zvědavost v něm hlodala, ale rozum mu říkal, že by měl být obezřetnější. Věděl, co se ve světě dělo, ale zaplést se do toho všeho nechtěl. Tady měl domov a bylo mu tu dobře. Žádný lomoz civilizace, jenom spojení s přírodou. Nemusel řešit lidské trable, ani problémy všedního života. Od všeho byl totiž na míle daleko. Ale ta zvědavost je přece jenom silnější. Seskočil ze stromu přímo za Brumbálova záda.

"Co mi nese za zprávu největší kouzelník všech dob?" zeptal se ledově, ale zájem ve svém hlase těžko skrýval.

Srdce Brumbálovi poskočilo, když uslyšel ten známý hlas. Hned ho ale nadšení přešlo, když si ve vteřině uvědomil, že nepatří tomu, komu by si přál. Otočil se k němu a mírně se usmál.

"Co kdybychom to prodiskutovali u šálku čaje?" navrhl mu.

Černovlasý kouzelník neznatelně přikývl. Pokynul Brumbálovi, aby ho následoval. Měl na sobě maskáčové oblečení, aby splýval s přírodou a nebyl příliš nápadný. Sice nezvyklé, ale určitě praktické. Po pár krocích se otočil a mávl hůlkou, aby opět zabezpečil svůj ochranný kruh. Za několik okamžiků došli ke srubové chatě. Otevřel a pozval starého čaroděje dál. Srub byl jednoduše, ale vkusně zařízen. V krbu plápolal oheň a na předložce před ním ležela do klubíčka smotaná čivava. Brumbál se pobaveně usmál. Černovlasý kouzelník jeho výraz tváře zpozoroval.

"Co? Lidskou společnost nevyhledávám, ale sám také být nechci. V určitých momentech je stejně dobrá, jako každý jiný lovecký pes, až byste se divil."

"To je mi, samozřejmě, jasné," úsměv mu pohrával na rtech, nějak si to nedokázal představit, i když věděl, že takové kousnutí do palce, od tak malého psa, bolí čertovsky.

Čivava otevřela jedno oko a zadívala se na ředitele. Prudce zvedla hlavu a začala mrskat ocáskem jak ve zrychleném filmu. Zmerčila návštěvu. To se nestávalo. Vyběhla směrem k Brumbálovi a předními packami mu vyskočila na holeň. Podíval se na svého hostitele, ten jenom mlčky přikývl. Vzal jí do náruče a hladil jí po hlavě. Počastovala ho několikerým olíznutím po tváři a stočila se do klubíčka v jeho klíně.