Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

4. kapitola

Pes jedním skokem dorazil ke schodům a seběhl po nich dolů k ležící ženě. Začal jí očichávat. Štěkl. Severus s námahou vstal a došel ke schodišti. Díval se dolů, jak tam leží, v kalužce krve. Povytáhl obočí a zakroutil hlavou. Nevěděl, jestli je ještě v bezvědomí a to všechno se mu zdá, nebo jenom hlava nepobírá, co se to teď děje. Dvě mrtvá těla v obýváku, jedno polomrtvé pod schody. Ta dvě mrtvá odklidí bez námahy, ale co s těhotnou holkou, která je navíc ještě tak nemotorná, že pokřtí všechny schody. Povzdechl si. Proč jí nezabil už před týdnem v té uličce. Zbytečně si přidělal problémy, kterých má už teď víc než dost. Dobře, bez ní už by byl taky asi dávno pod drnem. Ale on není vděčný, nemá svědomí. Do háje s jeho zásadou, ženy a děti ne. Vztekle dupl do podlahy jako nějaká rozmazlená panička. Kde má hůlku? Myšlenkou ji přivolal. Jakmile mu vletěla do ruky, pomyslel zaklínadlo a mávl jí. Tělo dívky se vzneslo do vzduchu. Dolevitovala k němu. Kouzlem ji nesl vedle sebe do hostinského pokoje. Holka má štěstí, že tu vůbec je, jelikož návštěvy tedy nejsou na denním pořádku. Pomyslel si vztekle. Položil ji na postel.

„Tak co teď s tebou? Opravdu nemám čas ani náladu se o někoho starat. A už vůbec ne o cizí křehotinky." To sis měl hochu ale rozmyslet dřív, než jsi ji nezabil a uvěznil u sebe doma. Takový hlupák můžeš být jenom ty. No co už, zkratovité jednání raz za čas potká každého. Horší je, že teď neví, jak z toho ven.

„Fiškusi!" Zavolal do prázdna. Ozvalo se lupnutí a vedle něj se zjevil domácí skřítek.

„Pán volal?" Zeptal se opatrně.

„Ano, pán volal." Procedil skrz zuby. „Co to máš za hloupé dotazy." Ukázal na dívku v posteli. „Postarej se o ni. Spadla ze schodů."

„Jistě, pane." Skřítek docupital k posteli a začal si prohlížet dívku v bezvědomí. Po očku se ale podíval na pána domu.

„Já si teď zajdu něco vyřídit, Fiškusi. Kdy se vrátím, netuším." Severus se otočil na podpatku a odcházel. Dveře od pokoje nechal dokořán.

„Sorbonne, hlídej." Pes si lehl ke dveřím pokoje a sledoval svého majitele, jak schází po schodech do obýváku. Snape se rozhlédl vedle sebe. Samá spoušť. Jak je možné, že se tu dostali? Má ty nejlepší ochranná kouzla, jenom tak někdo jimi nepronikne. A oni se tu nasáčkovali, jako kdyby jim to tu patřilo. Vrtalo mu to hlavou. Ale ať přemýšlel, jak chtěl, nemohl na nic přijít. Mávnutím hůlky odstranil směsici nečistot z celého domu, včetně kaluže krve pod schody od nezvané návštěvnice a uvedl vše do původního stavu. Co teď s těly? Zatím je uklidí do krypty a potom se uvidí. Hlavně se musí poradit s Brumbálem. Ten zmetek Voldemort klidně nechal dopustit, aby Malfoyovic famílie přišla pomstít svého synáčka. Moc dobře věděl, že ho zabil on, když mu to sám poručil. To měla být nějaká zkouška loajality nebo co? Čekal, že ho neodstraní? Nebo čekal, že se nechá zabít? Chtěl se ho snad takhle zbavit? A pokud ano, proč? Moc proměnných najednou. A jeho chytrá hlava teď tolik informací nepobírala. A do toho ta cuchta nahoře. Že já debil nebyl víc prozřetelný. Pozdě bycha honit. Aktivoval svůj krb a vstoupil do něj.

„Brumbálova pracovna, Bradavice." Pronesl hlasitě a pustil letax. Zelené plameny ho pohltily.

Když ho letaxová síť vyhodila u Brumbála, hlasitě se rozkašlal. Co to zase bylo? Téměř že neskončil na zemi. Začal se oprašovat. Brumbál na něj hleděl s pozvednutým obočím přes své půlměsíčkové brýle.

„Co tě sem přivádí Severusi?" Zeptal se klidným, přátelským hlasem.

„Co myslíte, pane řediteli? Máte dojem, že bych tu zavítal jenom tak na odpolední čaj?"