Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

33. kapitola

„Jsi hajzl, Severusi," škytl jeho bratr a podal mu z poloviny prázdnou lahev vodky.

„Kdybys mi radši sdělil něco nového," odvětil mu maskovaný muž. Uzmul flašku čiré tekutiny a s chutí si přihnul.

„Je poledne a já jsem jak troky." Silvius seděl na zemi, opřený zády o pohovku. Překulil se na všechny čtyři a snažil se zapřít, aby mohl vstát. Na třetí pokus se mu to povedlo. Zavrávoral na vratkých nohách a prohrábl rukama vzduch.

„Nic nevydržíš," odpovědělo mu dvojče a znovu si loklo z lahve, než mu před obličejem zamávala ruka šátralka od jeho společnice, která mu dosud spala na hrudi. „Ty už nic nedostaneš, jsi mladá," sdělil jí odpověď na němou otázku. Ozvalo se jenom nesouhlasné zamručení.

„Mám bol, potřebuji se rozptýlit, nevím, proč byste si měli dávat do sosáku jenom vy dva," odvětila mu rozespale, „stejně už jste jednu stačili potrestat, tak o druhou byste se mohli podělit," a zabořila mu tvář do košile.

„Jak ty to můžeš vědět?"

„Si myslíš, že se s vámi dá usnout? Jste oba jak kafemlejnek," sedla si a zadívala se Severusovi do očí. Beze slova jí lahev podal. Ona zavrtěla hlavou a usmála se. „Jenom jsem tě zkoušela."

„Zmije," zašeptal a zakřenil se na ni. Nebyl na něm vidět téměř žádný náznak alkoholového opojení, na rozdíl od jeho bratra, který stál před nimi a vlál ve větru.

„Kde máš ten svůj zázračný dryák?" vyblekotal ze sebe Silvius.

„Hledej, Punťo," odvětil mu bratr chladně.

„Nenávidím tě," zasyčel Silvius.

„Nemusíš se opakovat, bratře, vím, že v našem vztahu se nic nezměnilo."

„Já ti mnoholičný lektvar, dokonce i s následnými částmi těla, daroval!"

„Vím, kdo ale říká, že já budu stejně přívětivý. Jako bys mě neznal," a ďábelsky se usmál. Silvius pevně sevřel rty a přimhouřil oči. Zaťal ruce v pěst a víčka úplně zavřel.

„Prosím," procedil skrz zuby, že mu bylo sotva rozumět. Severus se ušklíbl a rozhodl se, že ho přestane trápit, i když mu to poskytovalo příjemné uspokojení. Kývl směrem ke koupelně. Silvius se rozvrávoral pro záchranu.

„Nemáš pít, když to neumíš!" zavolal za ním bratr a uchechtl se. Odlevitoval lahev vodky na stolek a povzdechl si. Nebyl v situaci, která by mu byla extrémně příjemná, ale nebyla nepřijatelná. Bratr potřeboval pomoct, zastával jeho práci, a i když byl výtečným kouzelníkem, nemohl vědět úplně vše o jeho osobě, zvlášť když se téměř dvacet let nesetkali. Nenávist z nich ale nevyprchala, možná jenom v nastalé situaci lehce polevila. Ani jeden se nezměnil, a přitom byl každý tak jiný než kdysi. Neznatelně stiskl placatku, kterou měl v kapse. I když by to nepřiznal, byl mu vděčný. Nehodlal nápoj pít každou hodinu, ale určitě se bude občas hodit, a věřil, že mu opravdu Silvius víc materiálu neposkytne, musí tedy šetřit. Rád by uvěřil, že konec jeho života nenastane v dohledné době, a zalezlý v díře být nadosmrti také nemůže. Ponořený do svých myšlenek v periferním vidění zahlédl upřený pohled dvou akvamarínových očí. Zaměřil se na ně. „Co?" zeptal se, když tichý pohled trval na jeho vkus až moc dlouho. Mie se lehce zdvihl jeden koutek.

„Dáš mi pusu, Severusi Snape, profesore lektvarů?" Nebyla si jistá, jestli udělala správnou věc, ale chtěla se posunout někam dál, nemohla stát stále na místě a smířit se s daným osudem, který jí naordinoval její věznitel. Nehodlala být dál zavřená a jenom trpět jeho nařízení. Nechtěla utéct. Za pár měsíců jejího života tady si zvykla a začala mít tohle místo ráda, a jak si nedávno přiznala, i jejího majitele. Jen ho musela nenápadně posunout tam, kam chtěla. Černovlasý kouzelník na ni hleděl. Uvnitř byl překvapen, navenek ale nedával nic znát. Jeho chladný pohled ji znervózňoval. Začínala si pomalu myslet, že udělala chybu.