Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

59. kapitola

Dlouho jí znělo vlastní jméno, vyslovené jeho hlasem, v uších. Nepřítomně se usmívala se zavřenýma očima a vnímala jeho objetí. Podezřívala ho, že v hojivém lektvaru byla i nějaká přísada pro uklidnění. I po proběhlých událostech se kupodivu cítila šťastná. Najednou věděla, že se na něj může spolehnout, že mu na ní záleží a že jeho přiznáním jí vyjádřil své city. Uměla číst mezi řádky. Věděla, že nikdy by jí nic podobného do očí nepřiznal. Nebyl to jeho styl. Ale ona už ho znala a poznala, kdy něco, bez větší specifikace, přiznal. Už jenom vyslovení zkráceniny jejího jména bylo pro něj tak netypické. Vždy každého oslovoval celým jménem. Všimla si toho už dávno předtím. Jediného, koho kdy oslovil jinak, byl vlastní bratr. Netušila, proč tomu tak je, a ani nad tím nechtěla pátrat. Stačilo jí, že ji má rád.

„Frump nevěřil, že jsme šťastní manželé, Fantome," promluvila nakonec. Musela mu říct, co měla na srdci. Snažila se kousat do jazyka, ale ona si zakládala na své bezprostřednosti a upřímnosti. I proto byla tam, kde je teď. „Myslel si, že když si s ním občas zajdu na oběd, že o něj mám zájem. Nikdy jsem ale nic nenaznačovala. Proč měl tedy za to, že si nerozumíme?"

„To nevím," zavrčel Severus podrážděně a přitiskl si ji majetničtěji víc k sobě.

„Říkal, že používám svoje jméno za svobodna a nenosím ani prsten. Že to samo o sobě vypovídá..." a cvrnkla prostředníčkem puštěným palcem do vody. Vytvořila tím prťavou spršku, která dostřelila na protější konec vany. Severus zvedl obočí.

„Co to děláš?" zeptal se zvědavě.

„Co? Tohle?" a provedla tu samou věc znovu. „Dělám nona, to neznáš?" Severus vyprsknul dušeným smíchem.

„Ne, to opravdu neznám."

„Kdysi mě to naučil otčím. Vymýšlel samé blbosti a tohle byla jedna z nich. Zůstalo mi to. Občas se potřebuju chovat jako malé dítě. Utíkám tak na chvilku od tvrdé reality. Uklidňuje mě to."

„A já tě neuklidňuju?"

„Ty? Ne, ty mě doháníš k šílenství," a zvedla k němu hlavu.

„To ti tedy pěkně děkuju," povzdechl si a zadíval se do neznáma. „Moje příjmení mít nemůžeš, nehodlám zbytečně riskovat," pokračoval po chvíli ticha. „Hrát si na manžele můžeme mezi mudly, kteří nemají nijakou spojitost s kouzelnickým světem a neuvedou nás tak do nebezpečí. Prakticky jsme tohle udělali jenom v naší vesnici a jenom kvůli tomu zmetkovi, který se nasáčkoval do Londýna, jsi v tom musela pokračovat. Nehledě na to, že to ty ses prohlásila za hraběnku," rýpl si nevybíravě. Mia pevně stiskla rty. Měl pravdu, on jí k tomu souhlas nedal. A vzít to zpět před pastorem Dwyerem by bylo potupné. Ona by to přežila, ale pověst hraběte by byla pošramocená ještě víc, než dosud byla pravdivými legendami. Hráli to vlastně před místními a před Frumpem. Nebyl důvod to dál řešit. Spíš ji mrzelo, že nevypadali jako šťastný pár. I když s tím, jak byl do ní ten blonďák udělaný, by si vymyslel cokoliv, jen aby měl dobrý důvod ji lovit. „Už je ti líp?" zeptal se téměř bez zájmu. Mlčky kývla na souhlas. „Fajn. Pusť mě, už jsem jak houba," poplácal ji po stehně. Beze slova se odsunula na druhý konec vany. Severus ze sebe spláchl pěnu a vylezl ven. Omotal si ručník kolem pasu a popadl svoje kalhoty do ruky. Na Miu se už ani nepodíval. Povzdechla si. Poznala, že není ve své kůži. Nechala ho zatím tak, stejně by nemělo smysl do něj rýpat. Zavřela oči a ponořila se zpátky do bublinek. Zmijozel došel do obýváku, přehodil kalhoty přes křeslo a s žuchnutím se posadil na pohovku. Mávl hůlkou a jedním švihem byly jeho kalhoty suché. Položil si nohy na konferenční stolek, byť se tak obyčejně nechoval. Zapřel si loket jedné ruky o zápěstí druhé a položil si bradu se rty na hřbety prstů. „Mami?" zamumlal přes ně, aniž by se podíval na obraz.