Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

61. kapitola

Ty dva dny se jí nekonečně vlekly. Pan Johnson v tréninku využil veškerý čas, který mohl. Přes noc spala pouze pět hodin, aby si odpočinula, připadalo jí ale, jako kdyby nespala vůbec. Věděla, že trénink bude náročný, ale tohle si nepředstavovala ani v nejhorších snech. Byla ale pravda, že ji naučil spoustu věcí, o kterých neměla ani ponětí. Poznala, jak využít sílu svého protivníka a použít ji proti němu. Nezáleželo na tom, jak silný byl nebo jak velký. Když i žena jako ona věděla, jak správně postupovat, povalila ho jako by nic. Cvičení opakovala stále dokola a dokola, dokud se chvat nenaučila opravdu skvěle. Věděla, že perfektní není a nyní umí jenom několik málo úderů, ale jako základ na sebeobranu to bylo dostačující. Měla ze sebe nakonec radost. Ale cítila se nesmírně unavená, svaly ji už neposlouchaly. Téměř nebyla schopná stát nebo vztyčit ruce. Na jednu stranu byla Severusovi vděčná, na druhou by ho nejradši zadupala do země. Podvečer se blížil a s ním i příchod jejího partnera, který ji tu měl vyzvednout. Ztěžka oddechovala, předkloněná a opřená rukama o kolena. Oděv měla zaprášený, prameny vlasů, které se jí vymotaly z copu, jí neposlušně vlály kolem hlavy. Zvedla hlavu, aby se podívala na naprosto čistého učitele boje. Naklonil hlavu na stranu a napřímil se ještě víc.

„Musím vás pochválit, paní Smithová. Na to, že jste neměla vůbec žádné zkušenosti, jste velmi pokročila. Nyní vás naprostý laik nebude mít šanci porazit. Ještě bych vás rád naučil jednu věc," a přistoupil k ní. Zalovil v kapse svých kalhot a vytáhl tlusté černé pero. Uchopil ho mezi palec a ukazováček a natáhl ho před sebe. Mia se na něj zvědavě zadívala. „Toto je taktické pero z vojenského duralu. Slouží velmi dobře jak ke psaní, tak i pro ochranu a v případě potřeby pro rozbití skla například v autě, domě, a tak dále," a podal jí ho. Žena si ho od něj převzala a začala ho zkoumat. Bylo silné v průměru asi centimetr a půl, celkem těžké, se špičatým vrškem. Natáhl k ní ruku, aby mu ho vrátila. Ihned tak učinila. Voják si ho přehodil v ruce a nečekaně proti Mie použil výpad. V reflexu ho odrazila, jak se naučila, pan Johnson ji ale nakonec protiútokem zablokoval a napadl ji předstíranými bodnutími na několika místech. Pustil ji a podal jí pero zpět. „Teď vy," pokynul jí a znovu proti ní vyrazil. Odrazila mu ruku v blokaci a také bodla směrem ke krku, ramenu a hrudi. Sama se divila, jakou sílu se naučila využívat. Měla ze sebe opravdu dobrý pocit. Pan Johnson se narovnal a lehce se uklonil. Mia mu podávala pero zpět. On ale jen mávl zamítavě rukou. „Nechte si ho, je vaše. Noste ho při sobě, může vám zachránit život lépe než vaše vlastní chvaty a rychleji než palná zbraň." Mie se rozšířily oči nadšením.

„Moc vám děkuji, pane Johnsone," opětovala jeho úklonu.

„Pokud byste sama chtěla intenzivnější výcvik, rád vás přijmu na delší dobu."

„Velice vám děkuji za nabídku, možná, že ji v budoucnu ráda využiji. Nejdřív si ale musím zlepšit fyzickou kondici. Přece jenom sportu neholduji, kromě toho jezdeckého, a jenom tyto dva dny ze mne vysály veškerou energii, sílu a špeky. Svaly se probudily k životu a nejsem schopna pohybu," a ztěžka se protáhla. Muž se usmál a položil jí ruku na rameno.

„Nebojte, to se opět spraví," a spustil ruku zpět k tělu. Mia zatočila perem v ruce a zastrčila si ho do kapsy košile. Vtom se rozezněl zvonek u vstupu do chodby k východu. Pan Johnson zpozorněl. „Pan Smith je asi zde."

„Nemohu se dočkat, pane Johnsone," a protočila oči. Těšila se, jak si ho vychutná svým kousavým nezájmem, jako styl pomsty za její „narukování".

„Počkejte zde, budeme hned zpět," a ztratil se ve tmě chodby. Mia si opatrně sedla na lavičku před domkem a dívala se do šera. Za nedlouho se opravdu objevili dva muži. Jeden v zeleném a druhý v černém s bílou maskou. Přimhouřila oči a protáhla obličej. Olízla si zuby, našpulila rty, opřela se o opěradlo lavičky a založila si ruce na prsou.