Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

43. kapitola

Jakmile se přemístili, postavil ji na zem a přidržoval ji, aby zjistil, jestli udrží balanc. Byla už úplně při smyslech, i když lehce zavrávorala. Rozešli se do sídla. Severus Miu přidržoval, aby nezakopla a neporoučela se znovu k zemi. Nepromluvili jediné slovo. Oběma se hlavami míhaly různé myšlenky. Každému úplně jiné. Za svorného mlčení dorazili před hlavní vchod domu. Kouzelník mávl rukou, aby zámky povolily a pustily je dovnitř. Jakmile se dveře otevřely, Mia prošla a nechala svého společníka za sebou. Vyběhla schody a přistoupila ke stolku v obýváku.

„Tequillu!" poručila do prázdna. Během okamžiku se před ní objevila lahev se zvolenou tekutinou a sklenka s ledem. Vedle ní se ocitl talířek s citronem a solnička. Severus k ní přistoupil a položil jí ruce na ramena.

„Neměla bys řešit takové věci alkoholem," řekl jí klidně.

„Ty máš co mluvit o řešení situací!" štěkla po něm, až od ní ustoupil.

„Damiano," zamračil se na ni.

„Promiň," rozhodila rukama, „já... já prostě..." a podívala se ke stropu, aby zastavila příval prvních slz. Muž k ní přistoupil. Nevěděl, co přesně dělat, aby ji byl schopen utěšit. Vyřešila to za něj. Přitulila se k němu. Chvíli nehnutě stál, než jí položil ruce na záda a mírně ji k sobě přitiskl.

„Co stálo v tom článku?" zeptal se jí po chvíli. „Četl jsem jenom titulek."

„Že veškerý majetek jsem zdědila já a že nevědí, kde se nacházím, a snaží se mne najít a kontaktovat," zamumlala do jeho saka. „Nechápu to, máma mě vydědila."

„Možná to řekla jenom tobě, aby tě donutila se nad sebou zamyslet," snažil se ji povzbudit, což nebylo obvyklé. Znovu ji překvapil. Zkoumavě se mu zahleděla do očí. Tvář měl opět v původní podobě. Přece jenom dokonalá Silviusova podoba ji lehce rozhazovala, i když věděla, že to není on. Takhle to bylo lepší. Už před ní skoro ani masku nenosil, jenom občas, když měl své dny.

„Myslíš?" zeptala se ho se zvednutým obočím.

„Nevím," zavrtěl hlavou, „asi bys to měla zjistit." Mia rozšířila oči a nevěřila tomu, co právě slyšela. „Nedívej se na mě tak. Už dávno sis vydobyla své místo v naší hierarchii, a moc dobře si to uvědomuješ. Jenom to na mě hraješ, abych si myslel, že mám nad tebou stále nadvládu." Žena zalapala po dechu a nevěděla, co má na tohle odpovědět. „Já nejsem hloupý. Věř mi, že kdybych chtěl, nebyla bys tady, ale hrál jsem s tebou tvoji hru, jelikož mi nebyla zas tak nepříjemná."

„Severusi... já..." poodstoupila od něj a objala si paže dlaněmi.

„Nic neříkej. Prostě běž. Vím, že mě neprozradíš," a pokynul rukou ke dveřím.

„Věříš mi?" zeptala se ho s nadějí v hlase.

„K tomu jsem ti řekl své už dávno."

„Tak jak si můžeš být jistý, že se o tobě nikomu nezmíním? Stále ses toho tak obával," svraštěla nechápavě obočí. Severus si odfrkl.

„Protože mě miluješ a nechceš, aby se mi něco stalo. Jak prosté," povýšeně se usmál.

„Jsi opravdu tak chladný, nebo jsi taky tak perfektní herec?" zeptala se ho uraženě. Sama si nic takového nepřiznala a on to před ní řekl, jako kdyby se nechumelilo. Jestli ji chtěl rozčílit, dařilo se mu to. „I kdybych tě milovala, není to záruka toho, že tě neprásknu," vmetla mu do tváře a naštvaně stiskla zuby. Díval se jí do očí naprosto nečitelně. Vůbec nechápala, co to teď prováděl. „Co to děláš, Fantome?" zašeptala odevzdaně.