Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

2. kapitola

Stál v zapadlé uličce. Všude byla Londýnská mlha a zápach z přepálených omastků okolních restaurací. Nesnášel to. Znovu mu někde vzadu v mozku vyvstávala otázka, která se mu pokaždé vracela. Proč já? Proč to nemohl dostat někdo jiný? Lucius Malfoy, Rosier, Šedohřbet nebo někdo jiný? No proč? Protože ON byl ten nejlepší. Protože ON dělal tu nejšpinavější práci. Protože ON neměl výčitky svědomí. Protože JEHO měl Pán zla nejradši. Kdyby jenom ten holohlavý beznosý blb věděl, že je spřáhnutý s Brumbálem.

Myšlenky mu přetrhl zvuk padající plechovky. Podíval se směrem, odkud zvuk vycházel a viděl pouze potkana běžícího od jednoho odpadkového kontejneru ke druhému. Ušklíbl se. Sakra, co mu tak dlouho trvá?

Draco Malfoy seděl v pohodlném koženém křesle a popíjel koňak. Díval se do plamenů v kamenném krbu, které olizovaly poleno, přihozené před pár minutami. Nechápal, jak se mohl dostat do takových kleští. Nechápal už prakticky nic. Najednou se ozval zvuk nárazu do okna. Lekl se tak, že mu sklenka vypadla z ruky. Podíval se a viděl, jak na parapetu sedí sova. Chvilku nic neudělal. Přemýšlel, co tu dělá, nikdo snad nevěděl, že je zrovna tady. Nakonec ale mávl hůlkou a okno se otevřelo. Sova vlétla dovnitř, pustila mu pergamen na klín, oblétla místnost a vyletěla oknem ven. Draco se díval na list ležící mu na kolenou. Roztřesenou rukou se k němu natahoval. Bál se. Opravdu se bál. Obavy mu zatemnily celou mysl. Dotkl se ho a...najednou byl pryč.

V temné uličce se ozvalo lupnutí. Severus se narovnal a odjistil svou zbraň. Při tom úkonu ho převládla vlna znechucení. V druhé ruce svíral hůlku jako pojistku. Bělovlasý kouzelník se zmateně díval kolem sebe, až zaostřil na přibližující se temnou postavu. Snažil se přemístit, ale nedařilo se mu to. Rychle se postavil na nohy a snažil se utéct.

„Ani – se - nehni!" Pomalu odříkával jedno slovo za druhým.

V Malfoyovi hrklo. Začalo mu docházet, že tady asi už skončil.

„Jsi zmatený, Draco? Neměl jsi přecházet, Draco. Bojíš se, Draco?" Severus se k němu přibližoval velmi pomalu. Rekognoskoval vše kolem sebe, aby ho nic nepřekvapilo.

„Snažit se přemístit nemusíš, tenhle problém jsem již vyřešil za tebe."

„Snape, prosím!"

„To na mne neplatí a myslím, že to moc dobře víš!"

Draca začala přepadat beznaděj, zajíkal se, prosil. Severus se pouze usmíval. Ne, že by se mu to líbilo. Ne, že by z toho měl radost. Ne, že by ho to uspokojovalo. Prostě jenom proto, aby Draco nepoznal, že to dělá, protože musí. Stejně za svůj krátký život stačil zmařit pár jiných. Dělal to na příkaz Pána zla? Ano. Bavilo ho to? Těžko říct. Přesto se bude smažit v pekle.

„Je to prostě tak, Draco. Pán zla nemá rád zrádce."

Malfoy vzlykal čím dál hlasitěji. Zavřel oči a čekal. Ozval se tlumený výstřel. Draco padl mrtvý k zemi. Severus k němu došel a poklekl. Zkontroloval mu tep, zda je opravdu vše, jak má být. Bylo. Vstal a chystal se mávnout hůlkou, aby Malfoyovo tělo odklidil do přilehlého kontejneru. Nemuseli ho najít okamžitě. Z levé strany se ale opět ozval zvuk odkopnuté plechovky. Prudce trhl hlavou tím směrem. Viděl ve tmě něco, co se pohnulo, ale tentokrát to nevypadalo jako potkan. Pomalu se k místu rozešel s nataženou zbraní v obou rukách a s hůlkou pod zbraní. Opatrně přistupoval blíž a blíž až se dostal do úhlu, kdy už bylo vidět do onoho místa. A viděl tam schoulenou postavu.

„Okamžitě vylez!"

Postava nereagovala.

„Řekl jsem, abys vylezl!"