Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

25. kapitola

Večeře byla výtečná. Byť musela Fiškusovo umění chválit, nedosahoval toho, co se dělo tady. Bylo to naprosto výborné. Nikdy nejedla nic tak skvělého.

„Šampaňské?" ozvalo se za jejími zády. Kývla na souhlas. Zatím nepromluvila jediné slovo, radši mlčela, než aby řekla něco, co by nebylo dle kouzelnického bontónu. Pikolík jí podal skleničku. S chutí si usrkla, ale jenom tak, aby nevypadala jako nedočkavý notorik. Pohledem opět zamířila ke dveřím do síně. Nebyl tam. Rozhlédla se po celém sále, ale červený kostým nikde neviděla. Večeře byla u konce a měla začít taneční zábava. Brumbál se chtěl zavděčit mladým studentům a objednal rockovo taneční kouzelnickou skupinu. Děcka jásala, poskakovala do rytmu, házela hlavami a ječela na celé kolo. Stále čekala, že ji Silvius vyzve k tanci, ale on se k tomu moc neměl. Na poskakování nebyl. Kdyby bylo něco vážnějšího, určitě by se nenechal pobízet, ale takhle se mu moc nechtělo. Studenti to naštěstí vyřešili za něj. Přiběhli k profesorskému stolu a vyzývali neznámou krasavici mezi ně. Podívala se na svého partnera. Ten neznatelně kývl, ale nenápadně si položil prst na rty. Pochopila. Usmála se a s radostí vběhla na parket. Skákala mezi dětmi a užívala si hudbu. Takhle se nebavila snad tisíc let. Celá udýchaná shrábla z tácu od procházejícího pikolíka sklenku se šampaňským a na ex ji vyprázdnila. Přišla nová píseň a nové taneční kreace. Studenti šíleli a byli šťastní. Ona dvakrát tolik. Podívala se k profesorskému stolu. Silvius tam nebyl. Pokrčila rameny. Asi musel jít plnit školní povinnosti. Rytmus písně se zpomaloval. Studenti se začali párovat, ona tam byla sama. Smutně svěsila hlavu.

„Smím prosit?" ozvalo se jí za zády. Poznala jeho hlas, i když se ho snažil změnit. Usmála se. Než se otočila, nasadila zpátky svůj neproniknutelný výraz. Stál tam. V rudém kostýmu, s bílou maskou, kterou měl tenkrát v lese.

„Ano, smíte," odvětila mu. Rozpažil a ona mu vložila svou malou dlaň do jeho velké, druhou ruku mu položila na rameno. On jí svou dal na záda a přitiskl si ji víc k sobě. Vedl ji po parketu. Cítila se jako pták. Téměř létala. Měla za to, že to bude typický ploužák, ale znělo to více jako waltz. Líbilo se jí to. Tiskl si ji k sobě, jak se na společenský tanec nesluší, ale bylo jí to jedno. Užívala si dnešní večer se vším všudy. Skladba skončila a s ní i jejich tanec. Uklonil se a otočil se k odchodu.

„Počkejte," dotkla se jeho ramene. Teď, nebo nikdy. Musí s ním mluvit. Musí cítit jeho blízkost. Chyběl jí víc, než by si sama chtěla přiznat. Něco ji k němu přitahovalo a ona ten pocit neuměla pojmenovat. „Chtěla bych se jít nadýchat čerstvého vzduchu, doprovodil byste mne, prosím?" Doufala, že bude souhlasit. Chvilku tam stál, než jí nabídl rámě. Ochotně se do něj zavěsila a odešla s ním ze síně. Zamířili na školní pozemky, dolů k jezeru. Zvrátila hlavu a dívala se na hvězdné nebe. Byla to nádhera. Jenom byla trochu zima. To nedomyslela. Plášť si nechala na hradě. Opřela se o zídku, která se nacházela kousek od břehu, zkřížila ruce a začala si třít paže, aby se trochu zahřála. Stál kousek od ní zády. Když ji uslyšel, otočil se k ní. Chtěl si sundat plášť, aby jí ho mohl poskytnout, ale uvědomil si, že je napevno přišit k ostatnímu oděvu.

„Rád bych vám nabídl svůj plášť, abyste se zahřála, ale nemohu ho sundat. Měli bychom se vrátit dovnitř, abyste neumrzla." Natáhl k ní ruku, aby ho následovala. Nepohnula se.

„Plášť sundat nemůžete, ale je dost velký pro nás oba. Prosím, nechci se zatím vrátit, chtěla bych být chvíli tady. Je tu nádherně. Nikdy jsem nic tak úchvatného neviděla a bojím se tu být sama," smutně se na něj podívala. Povzdechl si, zato ona se nenápadně usmála. Jen počkej, chlapečku, teď si otestuju, jak moc mnou pohrdáš. Poodstoupila od zídky, aby se o ni mohl opřít sám. Stoupla si před něj. Uchopil cípy pláště a přehodil je přes sebe, i přes ni, a zabalil je do něj. Přitiskl si ji k sobě, aby jí bylo teplo rychleji. Zavřela oči a opřela mu hlavu o rameno. Spokojeně vydechla. Přesně tohle potřebovala. Jeho blízkost a silnou náruč, jako tehdy, když si k němu drze vlezla do postele. Nevěděla proč, ale jeho bratr v ní nic nevzbuzoval. Připadala si v jeho společnosti jako sestra. Přitom si byli podobní jako vejce vejci. Navíc, on byl milejší, přívětivější, tak co ji od něj odrazovalo? Možná ta živočišnost muže, který byl tady a teď s ní. Otočila hlavu na stranu a odhalila mu tak svoji šíji. Cítila jeho dech na svém uchu. Mírně se pohnula a vtiskla mu svůj zadek do klína. Vzrušeně vydechl. Nemohla si nevšimnout, jak nabírá na objemu a tlačí ji. Líbilo se jí to. Svěsila ruce podél těla. Přitiskl si ji ještě víc. Jednou rukou držel cípy pláště a druhou ji začal pomalu hladit po břiše. Rty jí klouzal po krku a za uchem. Všechno v ní křičelo. Tak strašně se jí to líbilo. Jeho doteky ji vzrušovaly, potichu sténala a chtěla víc. Ať už ho do ní sakra vrazí, nebo tu snad omdlí!