Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

45. kapitola

Ležela mu na rameni a přejížděla mu ukazováčkem přes hruď a břicho, tam a zpět. Měl zavřené oči a již v klidu oddechoval. Obličej měl vyrovnaný, bez jakékoliv grimasy. Přehoupla se a zavalila mu zpoloviny horní část těla a přehodila mu svou nohu přes jeho. Založila si ruce na jeho hrudi a pozorovala výraz jeho tváře. Otevřel oči a zahleděl se do těch jejích. Utápěla se v onyxové černi jeho pohledu. Pohladil ji po tváři a téměř neznatelně se usmál. Ohlédla se po jeho paži a usmála se jedním koutkem.

„Měl bys nosit lehčí oblečení. Vynikl bys," a poukázala na jeho biceps a prsní svaly.

„Kdo říká, že je nenosím?" opáčil jí bez zájmu.

„No..."

„Neznáš mě jinak, než ve škole, kde zastupuji bratra," skočil jí do řeči. „Musím být jako on. Nehledě na to, že on v soukromí taky není stále oblečen do hrubého kabátce, nemysli si." Hermiona tlumeně vyprskla. Představa Severuse v tílku jí přišla bůhví proč směšná. Přitom u muže, ležícího s ní v posteli, by ji to fascinovalo.

„Vypadáte stejně?" zeptala se ho nakonec. Silvius zaraženě pozvedl obočí. „Jako postavou, ne všude, proboha!" vykřikla pobaveně a se studem mu zabořila tvář do hrudníku.

„Celkem ano," pokrčil rameny, „akorát on to má vydřené cvičením, já po tolika letech v lese a kácení a tahání klád jsem neměl nic takového zapotřebí. A nejsem zjizvený jako on. Práce ve službách Pána zla je nebezpečná a bolestivá." Hermiona naklonila hlavu na stranu a přejela mu po předloktí. „Nechtěl jsem," zašeptal, „ale zavázal jsem se pomoct."

„Dávej na sebe pozor, prosím tě o to," kníkla naléhavě. Silvius si odfrkl. Nemohl ale říct, že mu její starost o něj nedělala dobře na duši. Jen kdyby jí to vydrželo. Sám nevěděl, co má očekávat, ale teď to řešit nehodlal. Už stejně bylo pozdě na nějaké moralizování. „Vezmeš mě někdy do těch svých lesů?" položila otázku, do očí se mu ale nezahleděla. Silvius překvapeně zvedl obočí.

„Ty bys chtěla?"

„Hm," odvětila mu a podívala se na něj. Pokrčil rameny, ale souhlasně kývl. Nechtěl říct, že určitě, když nevěděl, jestli se k němu zítra ještě přihlásí. I když, zítra asi ano, ale co za týden, měsíc... rok? Stejně nechápal, proč se mu tyhle myšlenky honí hlavou, když před několika desítkami minut myslel na úplně jiné věci. Hbitě se vymrštil a přetočil Hermionu na záda. Nečekala to. Vypískla a začala se chichotat. Přejel rukou po celém jejím krásném, mladistvě pevném těle a přisál se na její ústa v dlouhém polibku. Zajela mu prsty do vlasů a stiskla je.

„Ty moje nemravná školačko," zašeptal jí do ucha.

„Ano, pane profesore?" odvětila mu se smíchem. „Myslím, že byste mi měl napařit školní trest," a vyzývavě si olízla rty.

Z oběda odcházel spěšně, potřeboval si ještě připravit několik školních dokumentů pro další vyučovací hodinu, které měl obsáhnout včerejšího večera. Proč se mu to nepodařilo, si uvědomoval velmi dobře. V ozvěně slyšel pouze klapání svých bot, chodby byly téměř prázdné, prakticky každý se věnoval svému jídlu.

„Severusi?" ozvalo se za jeho zády. Ten protažený tón, kterým ho oslovila, mu způsobil téměř osypky. Zašklebil se a po třech krocích se zastavil. Eddie Cooperová k němu pomalu došla a obešla ho, aby si ho mohla důkladně prohlédnout. Ten výraz, který křivil její obličej, dosud nepoznal. „Kampak jste si vyrazil, hm?" a naklonila koketně hlavu na stranu. Svraštil obočí. Nechápal, co s ním hraje za hru.