Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

16. kapitola

Stále byla tma. Noc se neskutečně vlekla, není přece možné, aby už nebylo ráno. Podíval se na hodiny. Byly čtyři. Opatrně vstal a oblékl se. Pohledem ještě sklouzl na svou postel. Objala polštář, víc se ale nepohnula. Na takové stavy je pouze jediný lék. Potichu zaklapl dveře a zamířil do stáje.

Při sedlání koně stále nepřítomně hleděl kamsi do dáli. Vše prováděl automaticky. Goliáš se na něj díval a pofrkával. Sám poznal, že není něco v pořádku. Strčil do něj nosem. Severus mu položil ruku na chřípí a pošimral ho. Natáhl mu zdobenou uzdečku a ještě chvíli stál vedle jeho hlavy a hladil ho po ní. Kůň zavřel oči a užíval si pánovu pozornost. Nakonec ho vyvedl ze stáje a vyhoupl se mu do sedla. Rázně ho bodl patami do slabin. Kůň se vzepjal a cvalem vyrazil do tmy.

Brouzdali se sněhem po pozemcích. Užíval si ticha. Snažil se na nic nemyslet, ale moc se mu to nedařilo. Kůň odfrkával po dlouhém běhu. Srdce se mu uklidňovalo, ladnými kroky si brázdil cestičku. Severus si ani neuvědomil, že už jsou na kraji jeho pozemků. Z myšlenek ho vytrhlo zapraskání větviček v porostu kousek od něj. Než si stačil uvědomit, že již je za hranicemi domova, uviděl modrý záblesk z křoví. Srazil ho na zem. Kůň zařičel a začal utíkat k domovu. Severus viděl rozmazaně. Všiml si temné postavy v kápi jak se natahuje k další kletbě, kterou chtěla vyslat na utíkající zvíře.

"Ne, prosím," vydechl, než upadl do bezvědomí.

Temná postava vyrušena jeho prosbou, sklonila hůlku, jelikož už nebyla šance, že by koně zasáhla. Chytila ho kolem zápěstí a přemístila se s ním pryč.

Kůň doběhl ke stájím úplně zpocený. Pokrytý bílou pěnou pobíhal sem a tam, kroužil po nádvoří stáje, pofrkával a přerušovaně ržál. Rozednívalo se. Ještě hodnou chvilku tam tancoval, než se vedle něj objevil Fiškus. Kůň k němu přiběhl a strkal do jeho malého tělíčka hlavou.

"Kde je pán, Goliáši?"

Zvíře se mírně zvedalo na zadní a podupávalo směrem k východu na pozemky. Fiškus pochopil, že se stalo něco zlého. Že pán tam někde musel ležet. Přemístil se pryč.

Prohledával pozemky křížem krážem, ale víc, než udusaný sníh za hranicí pozemku nenašel. Uvědomil si, že tady není. Slunce již dávno vyšlo, i když pod těžkými, tmavými mraky to stěží bylo poznat. Pro případ ještě zkontroluje sídlo. Volal ho po domě, ale nikdo mu neodpovídal. Musí se s někým poradit, někoho varovat. Luskl prsty a přemístil se do Bradavic. Jaké štěstí, že byl skřítek, který se mohl zjevit kdekoliv.

Brumbál se rozhodl pro menší obchůzku hradem. Před několika minutami dosnídal, žáci se již začali rozcházet na svá vyučování a on se potřeboval protáhnout. Nemládl, spíše naopak. Tíže stáří a starostí mu přidávala vrásek. Lupnutí mu oznámilo, že se před ním objevil domácí skřítek. Překvapeně na něj hleděl, už se nadechoval k otázce, ale nedostal příležitost.

"Ať se pan ředitel nezlobí," vypískl Fiškus naléhavě, "pán se byl dnes v noci projet na koni po pozemcích a kůň se vrátil sám. Pán nikde není, Fiškus našel jenom uválený sníh. Má strach, že se mu stalo něco zlého."

Brumbál se rozhlédl kolem, zda nemají náhodné svědky. Nikde naštěstí nikdo nebyl. Vyučování již začalo.

"Pojď se mnou," pokynul mu. Radši by s ním byl rád v soukromí. Spěšně došli do ředitelny. Zavřel za nimi dveře a začal přecházet po místnosti, jak to dělával velmi často. Přemýšlel. Ve skrytu duše věděl, odkud vítr vane. Nejhorší pro něj bylo, že on sám nemohl nic udělat, ohrozil by tak vše, o co se snažili.