Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

56. kapitola

Léto se pomalu blížilo ke konci. Nový školní rok klepal na dveře a vláda Pána zla nabírala na síle. Všude se vyskytovali Smrtijedi nebo jejich pomocníci. Nikde už pomalu nebylo bezpečno. Napadali jednoho mudlu za druhým, a kterýkoliv z kouzelníků se jich zastával, bylo s ním naloženo stejně. Mnoho čarodějů zanechávalo své majetky ladem a utíkali do zahraničí v naději, že na ně moc Lorda Voldemorta nedosáhne. Alespoň po určitou dobu. Silvius tlumočil veškeré informace, které mu bratr poskytnul. Někdy fabuloval, jindy sděloval pravdu, aby Pán zla nepojal jakékoliv podezření. Věděl, že i když Smrtijedi napadnou Potterovu eskortu z jeho domu v Surrey, nechytí ho. Bohužel, oběti byly nezbytné, s nimi musel počítat každý. Brumbál to říkal také. Sám složil jednu z největších. Samozřejmě, když uznal za vhodné, snažil se zhatit jakékoliv plány a ztížit, co se dalo. Nesměl ale ohrozit své, respektive Silviusovo, postavení. Sami nemohli nikomu věřit, s pozůstatkem Fénixova řádu se nestýkali, jelikož nikdy nevěděli, kdo je může zradit nebo jestli by jim vůbec věřili. Museli svou roli hrát do konce. Jenom několik málo lidí opravdu vědělo, jaká je skutečnost. I kdyby je to mělo stát život, museli vydržet. Pro Silviuse to bylo těžší. Mučení nevinných obětí nebylo nic pro něj. Naštěstí nemusel nikdy nikoho zabít, Voldemort si jeho loajalitu ověřovat nepotřeboval. Postupně už neměl ani tu protivnou Cooperovou za zadkem. Připadalo mu, že si ho omotala kolem prstu a její zvláštní úkol neměl vůbec nic s nějakým nasazením společného. Hlavně že mu zahřívala postel. To mu došlo velmi rychle. K jeho klidu nemusel být přítomen ani na akci Smrtijedů, kteří vrazili na svatbu Fleur a Billa. Na opravdu špinavou práci měl jiné stoupence. Odstřelovače už nepotřeboval, teď hlavně chtěl, aby byl kdykoliv k ruce. Naštěstí ho nepotřeboval každý den a občas měl klid. Vracel se čím dál častěji do svého lesního obydlí a procházel se s Kryšpínou po svých hvozdech. Věděl, že tam bude v bezpečí. Prozatím. Pomalu se i oprošťoval od myšlenek na Hermionu. Nechtěl, aby byla v nebezpečí. Navíc si znovu začal pohrávat s myšlenkou, že pro ni není ten pravý. Měla by si najít sobě rovného. Trápilo ho to. Měl ji rád, ale když spolu netrávili čas, tyhle myšlenky ho přepadaly čím dál tím častěji. Zatím mu ale stačilo, když ho Severus vždy ujistil, že je v pořádku. Nedalo mu spát, jak mohl vědět, kde se pohybují. Možná by byl radši, kdyby mu nic neprozradil.

Severus se snažil naučit Scarlett, jak se chovat jako správná Zmijozelka. Ne že by jí to už v předchozím ročníku nešlo, nemusela se ale přetvařovat tolik. Teď ze sebe musela vydat to nejlepší, co dovedla. Chápala, že to tak musí být. Kdyby jenom na okamžik ukázala svou pravou tvář, ani její strýc by jí nedokázal pomoct. Zvlášť když nikdo nevěděl, co spolu mají společného. Nebylo jí příjemné, shazovat své spolužáky z ostatních kolejí, nebo, v nejhorším případě, jakýmkoliv způsobem jim ubližovat. Zařekla se, že pokud bude moci, bude se takovému chování vyvarovat. Ale chránit se, aby jim pak v nestřeženou chvíli mohla pomoct, musela. Když nastal první den nového školního roku, naprosto nepozorovaně se ocitla na nástupišti devět a tři čtvrtě v Londýně. Přidala se k ostatním zmijozelským spolužákům. Po očku pozorovala mudlovské studenty, kteří měli tu odvahu se vrátit a byli od nich separováni. Lítost ale projevit nemohla. Nesměla. Musela se obrnit. Doufala jen v to, že strýc se bude všemi možnými prostředky snažit, aby zbytečně nebylo studentům ubližováno.

Mia pokračovala ve své pěvecké kariéře. Stále se zlepšovala a snažila se naučit něco nového. Sklízela úspěchy a vedení opery bylo spokojeno, že jí dalo šanci. Se Severusem se vídala nárazově. Někdy přišel dva dny za sebou, jindy ho neviděla třeba celý týden. Chápala, že to jeho role vyžaduje a nechce ji ohrozit. Vídala v novinách titulky o přibývajících vraždách a bylo jí jasné, proč tomu tak je. Smrtijedi se ale stále ještě úplně neodhalili. Mudlové nevěděli, že se zlí černokněžníci snaží převzít světovládu. Stále přece jenom doufala, že dobro zvítězí nad zlem. I ona se nechtěla vzdát. S Eileen Snapeovou si velmi dobře rozuměla. Byla to bezprostřední dáma a souhlasila s většinou jejích názorů. Litovala, že již není mezi živými. Měla by perfektní tchýni. Alespoň se s ní mohla bavit v obraze. Strašně se jí zamlouvalo, že když přišla jakákoliv mudlovská návštěva, zkameněla, jako by se nikdy v životě nepohnula. Jakmile se ale kdokoliv odvrátil k obrazu zády, ihned si vše prohlížela a nenechala si ujít jediný okamžik, aby v případě potřeby mohla zasáhnout a utíkat do sekundárního obrazu v sídle rodiny Snapeů. Cecil se občas zastavil na návštěvu do opery a zval Miu do kavárny nebo na oběd. Někdy nabídku přijala, někdy ji zase odmítla. I přes poslední výstup jejího falešného manžela na ni nezanevřel a s oblibou ji navštěvoval. Stále byl přesvědčen, že s ním není šťastná, i když to vypadalo jinak. Usmyslel si, že se o ni bude pokoušet, dokud nepovolí. Nemohl vědět, že Mia Severuse doopravdy miluje a to poslední, co by chtěla, by bylo ho opustit a začít si něco s blonďatým hromotlukem ze sousedství. On si ale její souhlasné návštěvy vykládal jinak.