Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

44. kapitola

Silvius seděl u oběda a snažil se v jídle moc nenimrat, ale opravdu ho jíst. Neměl problém se chovat, jako by se nic nedělo, ale dnes to bylo obzvlášť těžké. To samé cítil z ní. Snažil se na ni nedívat, ale nešlo mu to. Přejížděl tedy zrakem po Velké síni častěji, než u něj bylo obvyklé. Schválně se ale díval po všech studentech, aby nebyl až příliš nápadný. Musel si s ní promluvit a říct jí, že to, co se stalo, nesmí pokračovat. Ale jak? Sice Scarlett říkala, že nebude dělat problémy, ale to mohlo být a nemuselo. Nemohl přece porušovat školní řád, i když skutečným profesorem nebyl. Až tahle válka skončí, stejně si zas půjde po svých. Ale jednoduše se takhle rozhodl. I ten věkový rozdíl mu byl proti srsti. Znovu přejel po sále pohledem a nečekaně se střetl s jejím.

„Po večeři přijďte do mého kabinetu," poslal jí myšlenku. Hermiona rozšířila oči. Na souhlas mrkla, ale z důvodu bezpečnosti mu neodpověděla. Co kdyby ji zachytil někdo jiný. Takže do kabinetu. Ne soukromých komnat, ale kabinetu. Sklonila oči do svého oběda a odsunula ho stranou. Věděla, co ji čeká, i když stále ještě doufala v zázrak. Přece si s ní jenom neužil a neodkopl ji. Nebo jednal v návalu emocí a teď dostal jenom strach? A přece ji měl rád? Teď bude mít do večera o zábavu postaráno, když myslela na vše kolem. Ještě jednou se letmo na Silviuse podívala. Ve vteřině se jí obličej zachmuřil. Ta pipka z Obrany proti černé magii se k němu až moc podezřele nakláněla.

„Copak je, kolego? Jste nějaký nemluvný," šťouchla do něj Eddie Cooperová loktem s úsměvem od ucha k uchu. Silvius se k ní otočil s nechápavým pohledem, co to ta slepice kdáká za nesmysly.

„Co prosím?" povytáhl obočí. „Pokud jste si ještě nestačila všimnout, kolegyně, tak já nemluvím téměř nikdy," a dal si velmi záležet na protočení očí v sloup, než se opět rozhlédl po Velké síni. Hermiona v ní už ale nebyla. Našpulil rty a stiskl je.

„No, já tedy nevím, ale zdáte se mi dneska zachmuřenější než obvykle, Severusi," a sladce na něj pohlédla. V tom výrazu se mu něco nelíbilo. Byl takový úlisný. Neznal ji, ale co pochytil, nikdy se takhle netvářila. Neměl z ní dobrý pocit. Tedy, ne že by z ní někdy dobrý pocit měl, to zase ne. Nesmírně mu lezla na nervy, když otevřela ten svůj ječivý zobák, ale v tuhle chvíli to byl zlověstný špatný pocit. Nakonec vstal a mírně se uklonil.

„Omluvte mne," a odešel východem pro kantory. Eddie mu věnovala do zad ještě jeden potměšilý úsměv. Nakonec se otočila zpět ke svému jídlu, pokrčila rameny, zavrtěla se na židli a s výrazem naprostého gurmánského uspokojení sežvýkala sousto ze svého oběda.

Po obědě odučil už pouze jednu hodinu. Byl jako na trní. Přemýšlel, čím se zabavit, aby se nezbláznil. Ani nevěděl, co Hermioně poví. Měl by si připravit nějakou řeč, aspoň určité body. Bože, byl opravdu jako nějaký puberťák. I když ne, ti by se k problému nestavěli čelem. Ti by nic neřešili. Nechali by to tak, ať se druhá polovička trápí, a až ve vhodnou chvíli sama pochopí, že je konec. U nich ale vlastně nic nezačalo, jenom se spolu vyspali. Ušklíbl se. Jenom? Ty hlupáku, řekl jsi jí, že ji máš rád! Kdyby tohle větné spojení nevypustil z úst, bylo by to o mnoho jednodušší. Ale ona ho donutila. Vlastně za to nemohl. Povzdechl si. Mohl za všechno, tak si teď ponese následky. Jenom doufal, že je opravdu tak vyspělá i po duševní stránce a neuvrhne všechny do nebezpečí. Zvlášť, když věděla až moc. Brumbál jí ale věřil. Musí jí tedy věřit také.

Hermiona ve svých hodinách ani nevnímala. Občas si zapsala nějakou poznámku, ale moc tomu nedala. Musela myslet na večer. Naštěstí neměli žádné interaktivní hodiny, ale jenom nudné předměty, ve kterých nemusela dávat svůj pověstný pozor. Ani jednou jí nevyletěla ruka vzhůru. Látka jí šla jedním uchem tam a druhým ven. Ještě že se o vše zajímala dostatečně dopředu. Opravdu s ní nechce nic mít. Jinak by si ji nevolal do kabinetu. No, alespoň nedělal mrtvého brouka a postavil se ke všemu čelem. Za to ho obdivovala. Musela přijmout jeho rozhodnutí. Co jí zbývalo? Nebude přece dělat problémy. Nepřipadalo jí, že by si s ní hrál, jenom prostě se nechal unést. Chápala to. Byl přece taky jenom muž, a jestli je pravda, že ji má alespoň trochu rád... musí se přes to přenést. Ale ona byla zamilovaná až po uši, nechtěla se ho jenom tak jednoduše vzdát. Zkusí ho alespoň přesvědčit. Nemohla by se potom na sebe podívat do zrcadla, kdyby se nepokusila vůbec o nic. Třeba o ni má zájem, jenom prostě je v postavení, které mu morálně nedovoluje se s ní zaplést. Musí to risknout. Prudce se napřímila, až na sebe upoutala pozornost profesora Kratiknota. Nevinně se na něj usmála a odpověděla na otázku, kterou právě položil. Ještě že jí fungoval sluch a alespoň letmo vnímala. Najednou ji osvítilo a dostala ďábelský nápad. Bylo půl čtvrté, když skončila poslední hodina. Říkal, že se má dostavit po večeři, už ale nespecifikoval kdy. Spěšně vyběhla do svého pokoje a začala se přehrabovat ve svých věcech.