Odstřelovač (Příběh Severuse Snapea)

22. kapitola

Dny ubíhaly jako voda v řece. Už to byl téměř týden, co Silvius odešel. Mia se snažila nic neřešit, ale zanechal ji tam rozpolcenou, s mnoha nevyřčenými otázkami na rtech. Na spoustu z nich se zeptala skřítka a prakticky vždy dostala odpověď. Fiškus se před ní již nemusel zapírat, i když věděl, že pán nic takového nedovolil. Ale pan Silvius nahrazoval pána, a stejně už se prozradil. Mohl být naštvaný pouze na svého bratra. Vzájemně si neměli co vyčítat.

Když se Silvius přemístil do Bradavic, okamžitě vrazil do ředitelny. Od plic si postěžoval, jaký je jeho bratr mezulán, a že ho zhyzdil znamením zla. Brumbál ho uklidnil a poukázal na to, že to bylo nevyhnutelné, a že to jistě Severus myslel v dobrém smyslu slova a chtěl mu pomoci. Smrtijed by přece bez znamení být nemohl. Alespoň si mohli být doposud jisti, že je naživu. I když Silvius už spřádal plány, jak ho v tichosti sprovodit ze světa. Nehledě na to, že již měl tu čest s Pánem zla osobně. Musel sáhodlouze vysvětlovat, proč našli Narcissu Malfoyovou ve sklepení vlastního domu s prostřelenou hlavou. Přistihl se, že v rámci improvizačního adrenalinu se cítil dobře. Pravda, šokovalo ho to, ale na druhou stranu ani nijak nepřekvapilo. Lord Voldemort byl s vysvětlením svého stoupence spokojen a každému dal na srozuměnou, že se se zlou potáže, pokud zákeřně napadne někoho z jeho nejlepší lidí. Zvlášť, když už se o tom minimálně jednou zmínil. V tuhle chvíli ale neměl koho trestat. Vzbouřenec již byl po smrti. Alespoň mohli využít Malfoyovic rezidence pro osnování svých plánů. Každé útočiště přijde vhod, a když již postrádá majitele, proč toho nevyužít. Je třeba napadnout Azkaban a osvobodit zbylé Smrtijedy. Spojenci se již začali vracet ze zahraničních cest, z hor a temných lesů v tuzemsku. Silvius začal svého bratra v koutku duše obdivovat. Uvolit se k takové nebezpečné práci chce víc než jenom kapku odvahy. Na sebe mohl být také pyšný. Přece i on s tím souhlasil. Ach, ta bratrská soutěživost. Už tu byla znovu. Měl by se krotit. Nepotřebuje si dokazovat nic sobě ani jemu. Vlastně na něj byl pořád ještě rozzlobený. Na druhou stranu, když ho začalo znamení zla pálit, on se ho dotkl a hned se přemístil na místo, kde čekal Pán zla, pocítil střípek vděčnosti. Byl sice poznamenán, ale opravdu by to bez něj nezvládl. Celá kamufláž by byla na nic. Ve škole se také snažil. Učení mu šlo, docela ho to i bavilo, a už chápal, proč se bratr tak vyžíval ve slovním napadání studentů. Když měl na sobě masku nepřístupného, zlého profesora, měl navrch. Docela ho uspokojovalo srážení bodů a udílení trestů. A jak se vyřádil na Potterovi. Nechat mu, mimo jiné, vyčistit pánské toalety kartáčkem na zuby bylo vrcholem jeho mistrovství. Co se to s ním jenom dělo? Kam se ztratila jeho vstřícnost a dobrácká povaha? Zmizela v roušce role, kterou musel hrát. A když, tak se vším všudy. Musel říct, že mu to nebylo až tak odporné. Možná měli s bratrem něco společného. Je pravda, že kdyby tu byl sám za sebe, něco takového by nedělal. Nebo snad ano? Možná ho samota až moc sžírala a také se z něj stal zahořklý kouzelník. A třeba byl jenom naštvaný na svět kolem sebe. Aspoň že už si přinesl svého mazlíčka z lesa. Dělal mu v té hrobce společnost. Vždycky ho dokázal rozveselit. Malá přítulná čivava, kdo by to byl řekl? A jak ji měl rád.

Severus se velice pomalu zotavoval. První dny prakticky prospal. Fiškus ho pravidelně budil k jídlu. Někdy vstal a najedl se, jindy ho odbyl, že ho má vzbudit později. Prokládal potravu s léčebnými lektvary, lektvary pro posilnění a proti bolesti. Vracela se mu fyzická síla, další dny už spal pouze v noci. Přes den ještě odpočíval. Nenamáhal se, aby byl v pořádku co nejdříve. Připravoval do zásoby lektvary, četl ve svých odborných knihách a hledal, zda opravdu není žádný lék na rány způsobené černou magií. Třeba pouze jenom něco přehlédl a je možné se ještě uzdravit. Ale bylo to spíš jenom zbožné přání, jelikož sám věděl, že nic takového není. Ke konci pracovního týdne se rozhodl pro malý průzkum. Kouzlem zprůhlednil zeď za krbem. Seděla ve svém křesle a četla si knihu. Naklonil hlavu na stranu. Všiml si, že se jí sklenka vína sama dolila. Přimhouřil oči. Co to mělo znamenat? Ráznými kroky došel zpět do podzemní místnosti a zavolal skřítka. Běsnil, jak už dlouho ne. Fiškusovi bylo jasné, že se to jednou dozvědět musí. Pohotově mu vysvětlil, že se pan Silvius před madam nešťastnou náhodou odhalil, když byl rozzuřen vypáleným znamením zla. Severus přestal metat nadávkami kolem sebe. Mělo mu být jasné, že bratr nebude skákat radostí. Nenapadlo ho, že by se mohl tak rozčílit, a tím se odhalit před mudlou. Takže nyní o jejich světě věděla. Možná to byla úleva. Jak vidno, přijala ho celkem s klidem, když si nechala očarovat sklenku, aby se jí sama plnila. Předpokládal, že o skřítkovi musí vědět. Povzdechl si. Osten osamění ho bodl do srdce. Najednou si nebyl tak jistý, jestli chce strávit zbytek života tady, úplně odříznutý. Pravda, lidi neměl rád. Ale s ní byl aspoň trochu... šťastný? Vykouzlila mu úsměv na rtech, když se bavil její nemotorností. Bavilo ho ji provokovat a rýpat do ní. Byť to nedal znát, užíval si večeři, kterou připravila, v šatech, které jí daroval. Byla krásná. A když se k němu přitulila, jako by z něj všechno spadlo. Všechna zášť, nenávist a bezcitnost. Byť byl jízlivý a arogantní, k ní byl ještě dvakrát tolik. Byla to jeho obrana. Nesměl připustit, aby mu přerostla přes hlavu. Nechtěl dovolit, aby mu prachobyčejná mudla narušila jeho osobní prostor. Aby se mu zavrtala pod kůži. Je přece z čistokrevného rodu a nemůže se podvolit jenom obyčejným základním instinktům. Navíc ho pořád mohla komukoliv prozradit. Ale když ji tam teď viděl, jak si lebedí v křesle a popíjí víno... ne, i přes všechna ta negativa vypadá spokojeně. Bůh ví, co ji potkalo za neštěstí. Proč se jí jenom nezeptal? Bylo mu to jedno. Možná mu to je jedno i teď, ale zvědavost ho trošku hlodala. Stejně před ni nemůže. Před nikoho nemůže. Vypadá jako nestvůra ze špatného filmu. Nehledě na to, že ona si myslí, že pobíhá někde venku, zavalen prací. Rozhodl se, že až bude vhodná chvíle, půjde se podívat na pozemky. Cítil se už celkem dobře a hlavně se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu.