Pomsta †NO2

Poslední sbohem

Konec...

...je jen začátek.

Vrátily se mi stejné stavy, jako když jsem přišla o rodiče. Naprostá apatie ke všemu kolem, samota, stará známá pod krytem mobilu. A oranžový šátek.

Ten jsem dnes vyměnila za kožený náramek s ostny. Naposledy jsem se postavila před zrcadlo, abych se schválila. Černé šaty ke kolenům s pobitými ramínky a lemem, černé pobité glády a černě orámované oči. Ano, to jsem já. Zrak mi padnul na vlasy. Měla jsem je učesané jako obvykle, ale chtělo to něco jiného. Vsunula jsem do nich ruce a lehce zatřásla. Teď jsem byla připravená jít. Pomalu jsem sešla schody do přízemí, to ticho bylo ubíjející. Sebrala jsem mobil, klíče a občanku s řidičákem a vsunula jsem to všechno do kapsy v sukni šatů. To byl jeden z důvodů, proč jsem je měla tak ráda.

Na oči jsem si nasadila sluneční brýle a přehodila si koženou bundu přes ramena. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z Elfrídy. Bylo to tak... zvláštní, odcházet sama.

Zamířila jsem do garáže, snažíc se pohledem vyhnout pravé stěně. Bohužel, neúspěšně. Přešla jsem k Lucasově motorce a přejela po ní rukou. Budu si muset zjistit, kdy má Nikol narozeniny. Já ji tu mít nemůžu.

Zavrtěla jsem nad tím vším hlavou a zamířila ke své vlastní motorce. Byla jsem ráda, že už mám řidičák. Byl to jeden ze dvou světlých bodů v mém momentálně temném životě. Tím druhým byl Ondra.

Než jsem si nasadila helmu, podívala jsem se do úložného prostoru. Snad je to všechno. A už jsem vyjela směrem na východ.

Cesta ke krkavci mi trvala jen chvíli. Za tu hodinu, co jsem tu nebyla, se změnil jen počet návštěvníků. Lucas měl holt mnohem víc přátel než já.

Motorku jsem nechala stát u sedmi dalších známých. Ondra se zřejmě donutil jezdit opatrně, aby se motorky nemusel vzdát. Já bych koneckonců udělala to samé.

Ne, nechtělo se mi tam. Ale když už jsem zařídila celý pohřeb, proč bych se ho neměla zúčastnit?

Vešla jsem do kostela. Všichni už byli na místě, nebo aspoň většina. Zamířila jsem uličkou do první řady, kde už na levé straně seděli lidi z party. Ondra, mezera, Nikol, Jerry, Michal, Digi, Kamil, Danny a nakonec Sára. Ondra vstal a objal mě. Potřebovala jsem to víc než cokoli jiného.

„Zvládneš to?" zašeptal mi do vlasů, položil mi ruku kolem pasu a přitáhnul si mě k sobě. Všimla jsem si potlačované bolesti v jeho tváři. Pod košilí a sakem se mu rýsoval obvaz, co měl kvůli zlomeným žebrům. Danny mu dal pořádně zabrat. Přikývla jsem.

„Co mi zbývá?" odpověděla jsem taktéž šeptem. Už jsme se chtěli posadit, když k nám přišel kněz. Já bych na křesťanském pohřbu netrvala. Ale můj bratr na rozdíl ode mě... věřil.

„Slečno, můžeme začít?" zeptal se mě. Rozhlédla jsem se po všech přítomných. Neříkalo se mi to lehce, ale přesto jsem se zhluboka nadechla a odsouhlasila začátek obřadu.

***

„Andy?" ozvalo se za mnou, když jsem si brala motorku. Už tam byla jen ta moje a jedna další. Patřila majiteli hlasu, jenž na mě právě promluvil.

„Zvládneš to? Nemám jet s tebou?" zeptal se mě ustaraně Ondra a objal mě zezadu, ruce složené na mém břiše, bradu na rameni. Dovolila jsem si ten luxus a opřela se o něj, ale jen na moment.

„Máš strach, že bych se vysekala někde v příkopu?" pokusila jsem se o vtip. Bylo mi jasné, že za nic nestál.

„Popravdě? Ano, přesně toho se bojím," přikývnul Ondra. Otočila jsem se k němu čelem.

„Můžeš mi něco slíbit?" zaprosila jsem.

„Pokud si nic neuděláš a na oplátku mi slíbíš, že budeš v pořádku, tak slibuji."

„Dobře, beru tě za slovo. A nic se mi nestane," natáhla jsem se a políbila ho. Musel poznat, že se něco děje, protože si mě k sobě přitáhnul a polibek prohloubil. Byla jsem to já, kdo se nakonec odtrhnul, neschopná pohlédnout mu do očí.

„Nehledej mě. Nevolej mi. Nesnaž se nic zjišťovat. Brzy se zase uvidíme," zašeptala jsem svůj požadavek a vytrhla se z Ondrova objetí. Rychlým krokem jsem došla k motorce, přehodila si přes ramena bundu a na hlavu narazila brýle. Helmu jsem nechala se demonstrativně houpat na řídítkách.

„Andy!" zaslechla jsem za sebou Ondrův výkřik, ale přehlušil ho řev motoru.

Neohlédla jsem se. Věděla jsem, že kdybych to udělala, zůstala bych tady. S ním. Ale to nešlo.

Vyjela jsem do ulic města. Města, které mi bylo po tak dlouhou dobu domovem.

Cítila jsem vítr ve vlasech. Cítila jsem svobodu.

Opouštěla jsem místo plné bolesti. Místo plné lásky.

A opouštěla jsem jeho. Člověka, kterého jsem potřebovala ke svému životu.

Vyjela jsem vstříc neznámu. Vyjela jsem vstříc novému životu.