Pomsta †NO2

V kanceláři

Z Tomášovy kanceláře – dalo se tomu vůbec říkat kancelář – jsem vyšla až po tom, co jsem se ujistila, že její majitel bude v pořádku. Tedy, že mu teď nic očividného není. Jen bude chvíli bez sebe a pak se probudí, maximálně mu bude dělat problém vzpomenout si na pár posledních hodin, tedy i na setkání se mnou. A to se mi hodilo.

V prostorách Robertovy firmy jsem se snažila pohybovat sebejistě, jako bych do toho jejich zdánlivého chaosu patřila. Pokud se na mě ale někdo podíval, většinou to byl jen letmý pohled, nikdo mě z ničeho nepodezíral. A tak jsem se prakticky nezpozorovaná dostala až ke dveřím, jimiž jsem se dostala dovnitř. Téměř.

„Hej, lidi, bacha, Robert je zpátky," zavolal někdo. Všichni kolem mě se okamžitě rozutekli na svá místa, šli něco dělat, povětšinou mizeli. Já jsem prostě ztuhla na místě.

„A kruci," řekla jsem. To bylo jediné, co ze mě vypadlo. Byla jsem v háji. A to sakra hodně. To už jsem uslyšela cvaknout zámek, jak v něm někdo otočil klíčem, a zpoza dveří ke mně dolehl tlumený hovor.

„Zajdi s tím za Tomášem, ten už bude vědět. A ať mě nikdo neotravuje. Mám toho až nad hlavu."

„Ano, pane." Ten druhý hlas jsem neznala, očividně nějaký mladý kluk, co pro Roberta musel pracovat. A ten první... byl Robertův. Cítila jsem, že nemám daleko k panice. Otočila jsem se na podpatku a vyrazila směrem ke schodišti do vyššího patra u stěny nedaleko od místa, kde jsem stála. Jednotlivé stupínky jsem brala po třech, zatímco klika se začala až bolestně pomalu pohybovat, jak někdo na druhé straně, nejspíš můj strejda, otevíral dveře.

Za zábradlím jsem musela zmizet ve stejnou chvíli, kdy se mu naskytl pohled na velkou halu. Krčila jsem se u paty schodů vedoucích ještě výš, ale ty byly schované za prosklenými dvoukřídlými dveřmi, které byly k mé smůle zamčené. Rychle jsem se rozhlížela po chodbě, až můj zrak padnul na automat na kávu. Odlepila jsem se od schodů, jejichž zábradlí jsem pevně svírala, a vklouzla do téměř neexistujícího stínu, který automat vrhal. To už byly na schodech slyšet šouravé kroky.

„Dneska mě šíleně vytočili, Magdo. Dám si kafe a potřebuju pauzu," řekl Robert. Zkameněla jsem. To muselo znamenat, že jde sem. Takže jsem se, dokud jsem ještě měla čas, vydala skrýt jinam. K mé další smůle byly nejbližší dveře zamčené. Stejně tak ty další. A další a další a další. A ty další taky. Nakonec jsem se rozhodla risknout i samotnou Robertovu kancelář. A vida – povolily. Okamžitě jsem za sebou dveře tiše zavřela a přitiskla ucho k vnitřní izolaci, doufala jsem, že bych mohla aspoň něco zaslechnout.

Jediné, co se ke mně však dostalo, byla slova té ženy, co mě uvedla dovnitř, a která zněla: „Pojďme k tobě do kanceláře." Takže to musela být ta Magda. Ale co hůř, měli i s Robertem namířeno přímo do mé skrýše.

Můj pohled padnul na starou šatní skříň v rohu místnosti. Jasně, dost pitomá a ohraná schovka, ale nic lepšího, pokud jsem nechtěla vyskočit z okna, anebo se krčit pod stolem, mi stejně nezbývalo. A tak cvaknutí západky při zavírání dveří skříně zaniklo ve cvaknutí kliky otevíraných dveří do kanceláře.

Pohled klíčovou dírkou mi odhalil, že jsem měla pravdu. Magda opravdu byla ta, co mě uvedla. Ten zbytek bych si ale klidně odpustila. Robert do sebe klopil kafe z plastikového kelímku z automatu, a pak se na něj Magda vrhla. A to doslova. Skočila mu kolem krku, nohy kolem pasu, a začali se pokoušet navzájem se sníst. A zkoušet, kolikrát můžou vrazit do stěny, než se v ní udělá díra do sousední místnosti.

Už jsem se začala bát, že se stanu svědkem toho, jak Robert podvede tetu Mary, ovšem podle toho, co jsem viděla, by to nebylo poprvé, ale někdo mě zachránil. A tím někým byl ten kluk s tričkem Behemoth. Zalovila jsem v paměti. Brian. Bez zaklepání rozrazil dveře kanceláře a, nedbaje toho, co se dělo uvnitř, buďto to neřešil nebo o tom věděl, což by znamenalo, že to nebylo nijak neobvyklé, okamžitě promluvil.

„Tomáš je v háji."

Robert se odlepil od Magdina hrudníku.

„Jak jako v háji?" zamračil se.

„Nevím. Prostě leží úplně bez sebe. Buď se pořádně praštil, anebo ho někdo praštil," rozhodil Brian rukama. Otřásla jsem se, když se jeho pohled zastavil na mé skrýši.

„Sakra," zanadával Robert a spustil Magdu na zem. „Počkej tady na mě," otočil se na ni, načež odešel z místnosti. Magda si začala sundávat oblečení, dokud nezůstala jen ve spodním prádle, a začala se aranžovat na Robertův pracovní stůl. Tehdy jsem tiše vyklouzla ze skříně.

„Bejt váma, poliju se něčím, co pořádně klouže," doporučila jsem jí, když jsem se nepozorovaně dostala ke dveřím. Magda zaječela a začala mě hledat, to už jsem ale vyklouzla ven.

Vážně jsem toužila po tom, jít se na srocení u Tomáše podívat, byli tam snad všichni přítomní, ale místo toho jsem radši zmizela z celé Robertovy firmy. Ještě mě čekalo několik zastávek. Nemohla jsem se nechat chytit hned na té první.

Venku v úzké uličce se do mě opřel závan studeného vzduchu. Zakašlala jsem a pak se zamračila. Když jsem nasedala na motorku, pomyslela jsem si, že bych se měla stavit pro nějaké vitamíny a možná i teplejší oblečení. Jestli onemocním, s pomstou je konec.