Pomsta †NO2

Objevení

To, že jsem se v chodbách beznadějně ztratila, pro mě žádným překvapením nebylo. To, že jsem za další odbočkou, za dalším rohem, narazila do hrudníku, už ano.

Ten hrudník patřil někomu vysokému. Jeho majitel mě okamžitě popadnul za ruce, pevně mi stisknul prsty paže zhruba v polovině vzdálenosti mezi rameny a lokty, abych se neodporoučela k zemi.

„Andy!" ženský hlas vykřiknul mé jméno. Vzápětí, aniž by mě dotyčný pustil, stále přetrvávající bolestí hlavy a nárazem vhrknutými slzami do očí jsem měla zastřené vidění, tedy jsem neviděla, kdo mě to drží, mě do objetí vtáhl někdo jiný. Někdo, jehož voňavku jsem bezpečně poznala.

„Digi!" vyjekla jsem, sotva jsem byla po jejím bouřlivém přivítání schopná se nadechnout.

„Báli jsme se, jestli už nejdeme pozdě," přiznala Nikol. Mrkáním jsem rozehnala slzy. Ano, stáli tu všichni. Všichni mí přátelé, všichni mí motorkáři. Digi, Kamil, Nikol, Jerry, Michal. A Ondra, který stále starostlivě držel moje ruce.

Nic jsem neřekla. Nebylo co. Prostě jsem se mu doslova vrhla kolem krku. Nebylo třeba slov.

„Musíme dál," přerušil nás po chvíli Michal. Neochotně jsem Ondru pustila.

„Máš pravdu," přikývla jsem. „Víte někdo, kde by mohli být Robert s Agnes?"

„Počkat, já myslel, že to víš ty," ozval se zmateně Jerry.

„Praštili mě do hlavy," obořila jsem se na něj v obhajobě. Jerry zvednul ruce v gestu vzdávám se.

„S tím bych vám možná mohl pomoct já," ozvalo se za námi. Okamžitě jsem se otočila. Kdyby mě Ondra nepřidržel, ten rychlý pohyb by mě odporoučel k zemi.

„Ty," zasyčela jsem. Už mě vážně začínal štvát.

„Mohla by sis najít nějaké nové přivítání. Tohle už je docela ohrané. Mimochodem, fakt díky za tu hlavu," zamračil se na mě Brian. Já se zamračila na něj.

„Co to má kruci znamenat?" otočila jsem se na své přátele.

„Pustil nás dovnitř. A říkal, že nám chce pomoct," vysvětlil Kamil.

„Já mu nevěřím," procedila jsem skrz zuby a založila si ruce na prsou.

„No tak, Andy, teď na to není čas. Musíme se s nimi vypořádat, dokud o nás neví," zakročil Ondra.

„Neví? NEVÍ!?" Možná to byly nervy, každopádně jsem začínala vyšilovat. „Ví o nás on a to stačí!" rozhodila jsem rukama, poslední slova křičíc.

„Pššt!" okřikl mě Michal. Měl pravdu, mluvila jsem až příliš nahlas, neochotně jsem se stáhla.

„Fajn," vyštěkla jsem na Briana. „Ale jestli se něco zvrtne, odsereš si to s námi," zabodla jsem mu prst do hrudníku. Přes látku jeho trička jsem ucítila, jak se zachvěl. Smíchem.

„Jsem v tom s vámi. A teď pojďte. Ale potichu," pobídnul nás mávnutím ruky, přešel k odbočce na další chodbu – mnohem spíš, než jako v podzemním komplexu jsem si připadala jako v nějakém zatraceném labyrintu – a vykouknul za roh, načež nás dalším mávnutím pobídnul k rychlému přeběhnutí.

Všechno to začínalo být až moc absurdní a nic z toho, co se tady dělo, mi pořádně nedávalo smysl. Plížili jsme se tady jako nějací zasraní tajní agenti, situace si jen říkala o to, aby nás-

„Ale, ale. Kohopak to tu máme?"

Zareagovala jsem zcela bezděčně, rychlá otočka na patě, pravý direkt mířený relativně vysoko. Sára mě ale znala. Byla na to připravená. Moje ruka narazila do její a sklouzla po ní bokem, načež se znovu ozvala rána od Dannyho a já se zapotácela. Ondra ustálil mou rovnováhu položením svých rukou na má ramena.

„Ty," zasyčela jsem. A Brian propukl v hlasitý smích.

„Já jí říkal, že si má najít něco originálnějšího," dostal ze sebe mezi vzlyky a otřel si oči od slz. Probodla jsem ho pohledem a vzápětí ho vrátila zpátky na Sáru. Protože se jí kolem pasu obtočila ruka. Ruka, kterou jsem moc dobře znala. Dannyho ruka. Ovládla jsem se těsně předtím, než jsem znova řekla to slovo, jímž bych tentokrát Briana asi odsoudila k definitivní smrti smíchem.

„Nemáte šanci," oznámil nám. „My jsme se přidali. A je jen na vás, co uděláte vy. Ale Robert si nenechá unikat informace," prohlásil.

„Jděte," položil mi Michal ruku na rameno.

„Myslíš to vážně?" nespouštěla jsem zrak z dvojice před námi.

„Naprosto," postavil se po Michalově druhém boku Jerry a prokřupal si prsty.

„Je to na vás," přikývla jsem a mávla na Briana. Ten se opět ujal velení a naše skupinka se rozběhla.

„Andy, musíme jít," popadnul mě Ondra za zápěstí. Přikývla jsem. Věděla jsem to. Přesto však odtrhnout pohled od přátel, kteří se rozhodli získat nám čas, bylo téměř nemožné.

S poslední myšlenkou jejich směrem jsem se nechala odtáhnout. A vzápětí k nám dolehly první výkřiky a zvuky úderů.