Pomsta †NO2

Důvod uvěřit

K domu Tourkových to od Elfrídy zas tak daleko nebylo, kor když jsem jela na motorce, přesto, čím víc jsem se k onomu místu přibližovala, tím spíš jsem bezděčně zpomalovala a na cestu využívala zapadlé a klikaté uličky, jen abych ten okamžik oddálila. Přesto to nešlo dělat věčně. Nakonec přeci jen ručičky na hodinkách musely dojít do polohy, kdy se překryly, stejně tak jako silnice, po níž se otáčela kola mojí motorky, a příjezdová cesta do dvora té velké stavby.

Stál na okraji vilové čtvrti. Někteří obyvatelé už dům za vilu považovali, to hlavně ti z ostatních městských částí, jiní, obyvatelé té naší převážně, spíš za normální domek. Pravda byla nejspíš někde uprostřed. Na vilu, ba i vilku, byl moc malý, jednoduchý. Na obyčejný domek zase zdobný, honosný a velký. Ve své podstatě šlo o jakýsi hybrid skoro až řadového domu a klasické vily. Přesto stylem perfektně zapadal mezi ostatní v ulici. Zkrátka takové předměstí vilové čtvrti, dá-li se to tak říct.

Jako by mě teprve pohled na stavbu dokázal donutit uvědomit si, proč jsem právě tady, přestože důvod jsem vlastně věděla. Nebo jsem se spíš snažila přesvědčit samu sebe, že ho znám. Dost možná byl někde jinde. Opravdu jsem se jenom chtěla přesvědčit, že je Ondra v pořádku? Nebylo to náhodu tak, že jsem se o tom chtěla přesvědčit kvůli sobě? Protože jsem měla výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem ho tu nechala, a to bez jediného vysvětlení? Jak se asi musel cítit, když jsem po pohřbu jen tak, bez jediného otočení, jen s pár slovy na rozloučenou a rozkazem, ať mě nekontaktuje, který ve finále stejně porušil, odkvačila, nasedla na motorku a odjela pro něj neznámo kam?

Byla jsem v tu chvíli pěkně sobecká. Vlastně jsem sobecká byla i teď, v tuhle chvíli, stojíc s motorkou v odbočce na jejich příjezdovou cestu, s helmou na hlavě, jako by to mohlo náhodným pohledům zabránit v tom mě poznat. Protože kdybych nebyla tak zatraceně sobecká, nestála bych teď tady, abych ulevila svému svědomí – i když jsem měla podezření, že pak by mě trápilo kvůli tomu, že i když Ondra je relativně v pořádku, pořád o mně neví a pořád se kvůli tomu trápí. Byla jsem sobecká, protože jsem nechtěla, aby věděl, že už jsem zpátky, dokud nedám dohromady tu záležitost se strýcem Robertem. Protože mi záleželo jen na pomstě za Lucase. Kdybych nebyla tak nechutně sobecká, možná by mi mí přátelé mohli pomoct. Co mohli, oni by to udělali. Tím jsem si byla více než jistá.

Záclona v okně se pohnula. Ze rtů mi sklouzla tichá nadávka. Nechtěla jsem, aby se Tourkovi dozvěděli, že jsem tady byla. A pokud to byl Jerry nebo dokonce Ondra...

Klika vchodových dveří se pohnula. Nastartovala jsem, připravená odjet.

„Počkej!" Ten hlas mě donutil ztuhnout na místě. Spíš než ten hlas něco, co jsem v něm zaslechla. Za jiných okolností bych Jerryho totiž pravděpodobně neposlechla. Dusot nohou na štěrku, vzápětí jsem ho před sebou už spatřila.

Vypadal hrozně. Blonďaté vlasy mastné a na jedné straně přeleželé, kruhy pod očima, bledá kůže. Vlastně takový slabý odvar toho, co jsem měla doma ve své nejlepší kamarádce. A to všechno byla ve své podstatě jen a pouze moje chyba. Sklopila jsem hlavu.

„Ne, Jerry. Nech mě odjet. A neříkej Ondrovi, že jsem tu byla," zašeptala jsem tiše.

„Podívej, Andy. Nebudu ti tady dávat přednášku o tom, jakou si udělala kravinu, když si odjela," založil si ruce na prsou. Neušel mi prakticky rodičovský podtón v jeho hlase. Tohle bych od něj nečekala. „Nebudu ti vykládat, jak jsi nás tím všechny vyděsila. Digi byla starostí celá bez sebe Kamil totéž. Michala jsi vyděsila skoro k smrti, ostatně stejně jako nás všechny. Nikol mi sem skoro každý večer chodívala brečet na rameno, protože její matka neměla nejmenší tušení, co se Lucasovi stalo, a to nemluvím o její situaci doma. Sebe z toho vynechám. Ale Ondra, ten to nesl ze všech nejhůř. Víš, od té doby, co jsi odjela, je na tom dost špatně. Vlastně víc než špatně. Kdyby to bylo jen trochu možné, vzal bych ti teď klíče od motorky, abys neujela, a jednoduše bych pro něj došel. Ale neudělám to." Po těch slovech jsem poplašně zvedla hlavu. Musela jsem vypadat dost vyděšeně. Přestože mi Jerry kvůli tmavému hledí helmy nemohl vidět do očí, já do těch jeho viděla naprosto perfektně. Zračilo se v nich naštvání, bolest, ale taky strach. Hodně strachu. Pod tím vším se ale skrývalo i pochopení. I tak, jeho reakce, jeho slova, když jsem se tu teď, aniž bych se předtím ozvala, objevila, byla poněkud překvapující.

To, že se někde stala chyba, mi mělo dojít dřív.

„Kde jsou vaši?" zeptala jsem se opatrně.

„V nemocnici. Ze stejného důvodu, ze kterého to, co jsem říkal před chvílí, neudělám," odpověděl dřív, než jsem stihla položit další otázku. Chlad se do jeho pohledu opřel plnou silou.

„Proč-" zajíkla jsem se, když mi došlo, že ten důvod vlastně asi znám, přestože podrobnosti mi ve vší pravděpodobnosti unikaly.

„Proč? Ty se mě ještě takhle blbě ptáš? Uvědom si, že brácha se kvůli tobě regulérně zhroutil! Ležel naložený v lihu od rána do večera, od chvíle, kdy jsi zmizela! Sakra, vždyť on se chtěl zabít! Nejednou stál nahoře na střeše, nejednou jsem mu páčil žiletku z prstů!

Uvědom si, jaké máš neskutečné štěstí, že to, co ho do té nemocnice dostalo, byla jen otrava krve kvůli tomu všemu alkoholu, co do sebe v tom rekordním čase nalil. A jestli to máš v hlavě aspoň trochu v pořádku, tak se okamžitě sebereš a pojedeš za ním. Musíš mu dát důvod bojovat. Bojím se, že bez tebe to vzdá," dodal potichu. Ta poslední věta pronesená téměř šeptem mě po tom výbuchu vyděsila snad ze všeho nejvíc.

Pořádně jsem nevnímala, co jsem vlastně dělala. Ondra byl v nemocnici. S otravou krve. Jen kvůli mně. To prázdno v mém nitru tak strašně bolelo.

Vytáhla jsem z kapsy klíče a podala je Jerrymu. Až teď jsem si všimla, že se mu v očích leskly slzy.

„Máma ji vyhodila z domu. Teď je v Lucasově pokoji," zašeptala jsem a podala mu je. Očividně mu to okamžitě došlo.

„A Jerry?" zavolala jsem na něj, když se otočil a zamířil ke garáži.

„Děkuju," dodala jsem, stále šeptem.

„Už jeď," mávl rukou. Přikývla jsem, ale to už neviděl.

Okamžitě jsem vystřelila do ulic. Pořád mi to nějak nemohlo dojít. Ondra, který se alkoholu povětšinou vyhýbal, teď ležel v nemocnici. A to jen a kvůli mně. Mráz se mi rozléval žilami, až mi dorazil do srdce. A všechno to byla jen a pouze moje chyba.