Pomsta †NO2

První ze seznamu

Ve chvíli, kdy mi řekl, ať vejdu dovnitř, mě zasáhla další vlna pochybností. Tato však byla jen malá, zanedbatelná. Nic, co by ve výsledku mělo ohrozit to, k čemu jsem se chystala.

Sotva se dveře otevřely, naskytl se mi pohled na velkou místnost s podlahou ze světlého linolea obloženou množstvím zaplněných regálů z kovových konstrukcí. Uprostřed toho všeho, zády ke mně, čelem nejspíš k pracovnímu stolu, nebo to jsem alespoň odhadovala podle toho, jak se dotyčný hrbil, se proti oknu rýsovala široká ramena. Zasekla jsem se uprostřed pohybu. Lucas si měl ke jménům pořídit i fotky. Jestli mě takováto hora svalů čeká pokaždé, tak skončím v nemocnici dřív, než se vůbec pořádně rozpřáhnu.

„Tomáš Bašta?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem se ujistit, že to je opravdu ten, za kým jsem přišla. Neznámý se zvednul ze židle, na níž seděl – měl přinejmenším metr devadesát – a podíval se na příchozího, tedy na mě. Pořád stál mezi mnou a oknem, takže jsem nemohla rozeznat ani jeho rysy, natožpak jeho výraz.

„Nyx? Ty si mě nepamatuješ, nebo proč se tak hloupě ptáš? Počkej, není to zase nějaký Robertův test? Jo, to bude ono," začal nahlas přemýšlet. Jeho slova mě ujistila v tom, že jsem na správné adrese.

„No, vlastně je to ještě o trochu složitější," pokrčila jsem rameny a zavřela dveře. Štěstí stálo při mně aspoň tentokrát, když jsem si všimla, že klíče jsou v zámku. Uchopila jsem je, připravená jimi otočit, ale opět jsem se zamyslela. Kdyby nastala pro mě špatná situace a potřebovala bych rychle zmizet, nehodilo by se mi víc, kdyby zůstalo odemčeno? Na druhou stranu, ten člověk by mohl zdrhnout a vyvolat poplach. Takže jsem pokrčila rameny a nechala zámek uspokojivě cvaknout. Pak jsem se otočila zpátky do místnosti.

Tomáš se ani nepohnul, stále na mě, co jsem alespoň mohla předpokládat a odhadnout, nechápavě zíral.

„Ujasněme si pár věcí," začala jsem, zatímco jsem se pomalým krokem vydala podél levého regálu, špičkou prstu a nehtem jsem přejížděla po trubkách jeho kostry.

„Já nejsem žádná Nyx nebo jak mi to tady všichni říkáte. Nejsem jedna z vás, jak si asi myslí i tvůj kamarád Brian." Vážně jsem doufala, že jsem se teď nesekla a ti dva se znají. Pokud možno i s tou, co si mě s ní všichni pletou. Protože jestli ne, no... Zkrátka by mi to dost ztížilo práci.

„Jistěže se známe," ozval se Tomáš skoro dotčeně. Rychle jsem na něj otočila hlavu, prohlížela jsem si obsah regálů, abych mu mohla sdělit, že jsem mu rozhodně nedovolila, aby promluvil, tak ať je laskavě zticha, ale jeho další slova mě v tom úmyslu zarazila. „Brian je můj brácha a ty s ním chodíš. Takže nechápu, na co si to tady hraješ," rozhodil rukama. Povytáhla jsem obočí. Vida, tak jsem se zas až tak nesekla. Vážně mezi tou, co si mě s ní všichni pletli, a tím klukem s Behemoth tričkem na chodbě bylo něco víc.

„Takže znova. Jsme dvě. Je ta vaše slavná Nyx a jsem já. Moje jméno je Andrea. Andrea Biersack." Když zaznělo moje příjmení, Tomáš sebou očividně trhnul. „A vsadím svoje glády, že ty," při tom slově jsem zabodla prst do vzduchu v místě, kde se z mého pohledu nacházel jeho hrudník, „znáš Lucase Biersacka. Nebo minimálně jeho jméno." Tomáš nic neřekl. Ovšem to, jak nápadně zbledl, mi bylo dostatečnou odpovědí.

„J-já-já s tím nemám nic společného!" vykoktal.

„A s čím?" naklonila jsem hlavu ke straně. Tomáš si musel uvědomit svou chybu.

„S ničím," vyhrknul rychle.

„Ani bych neřekla," zamumlala jsem si pro sebe. Jeho nechápavý a zděšený pohled mi prozradil, že má slova sice slyšel, ale nerozuměl jim. „Já se vsadím, že s tím máš společného až dost," založila jsem si ruce na prsou a udělala několik kroků přímo k němu. Bylo zajímavé, že ačkoli se zdál být tak velký a neohrožený, rázem se zdánlivě bezdůvodně proměnil v hromádku neštěstí.

„Mám jména," pípnul slabě. A to jsem pro efekt nemusela ani stát, tak jako on, se světlem v zádech. Zavrtěla jsem hlavou a nespokojeně zamlaskala, přesto jsem pokývla hlavou, aby pokračoval.

„Tak mluv," vybídla jsem ho.

„Pavlát. David Pavlát," vypadlo z Tomáše, hlas měl slabý a třásl se mu. Přikývla jsem. To jméno jsem si ze seznamu pamatovala.

„A dál?" nadzvedla jsem obočí.

„Jirka Kýta. Teda, Jirka Železný. Kýta mu říkáme, on má totiž kýty strašně rád," blábolil Tomáš Bašta. Zamračila jsem se. On se začal třást ještě víc. Asi pochopil, že by měl radši sypat jména než vysvětlovat přezdívky. To jméno ale bylo na seznamu taky.

„Pak Pepína Pupíková. A Agnes. A Bart, teda Bartoloměj Mrzutý," vysypal ze sebe. Všechny jsem je znala. Až na jedno.

„Agnes?" nadhodila jsem. Tomáš se ošil.

„No..." Víc ze sebe nedostal.

„Mluv!" vyštěkla jsem.

„Agnes Vránová. Ta to pro Roberta Biersacka celé zorganizovala," sklopil hlavu. V tu chvíli mi ho bylo tak trochu líto. Očividně byl s Agnes něco víc než jen kamarád. Nebo možná spíš chtěl být. Zarazila mě však až jeho další slova.

„Pro Roberta? To on to celé chtěl?" zeptala jsem se.

Tomáš přikývnul. „Říkal, že Lucas je moc velký nebezpečí. Že toho ví až moc. Že ho máme přimáčknout, aby si uvědomil, kde je jeho místo."

„A tys byl u toho?" Další přikývnutí. „Tak bys měl vědět jednu věc. Lucas je mrtvý." Můj hlas postrádal jakékoli emoce. Tomáš prudce zvednul hlavu.

„Ne," vydechl. Můj výraz musel být jasnou odpovědí.

„Ale to jsme nechtěli. Ani jeden z nás. Vždyť jsme mu i zavolali záchranku," začal blekotat, ale to už jsem se neudržela. Zaťala jsem ruku v pěst, rychle přikročila k němu a vystřelila rukou, dokud to nečekal. Okamžitě se poroučel k zemi. Žuchnutí, které doprovázelo dopad jeho těla na zem, mi připadalo až příliš hlasité. Tomáš zasténal. Sklonila jsem se k němu. Byl pořád při vědomí a očividně ho něco dost bolelo.

„Jestli o tomhle jenom cekneš, před kýmkoli, najdu si tě. A věř mi, že to příště bude bolet mnohem víc," zašeptala jsem. „Rozumíš?" Nic. Jen těkal očima sem a tam.

„Tak rozumíš?" zvýšila jsem hlas a na podporu svých slov ho dloubla špičkou boty do žeber. Tomáš začal horlivě přikyvovat, nebo to alespoň naznačoval, jak mu to jeho aktuální poloha dovolovala. A při tom tiše skučel bolestí.

„Tak na to nezapomeň," doporučila jsem mu a dobře mířenou ránou do spánku jsem ho poslala do milosrdných a bezbolestných temných vod bezvědomí.