Pomsta †NO2

Tohle je válka!

Nikol se mě, nebo jsem z ní alespoň měla takový pocit, tak trochu bála. I když, vlastně to bylo pochopitelné. Sejmula jsem Marka uprostřed chodby ve škole. A přestože se mi relativně ulevilo, i já sama jsem cítila, že nemám daleko k dalšímu výbuchu. Třebaže jsem dělala všechno pro to, abych si ho schovala na doma. Byl čas to divadlo s Dannym ukončit.

K mému překvapení, on očividně musel dojít ke stejnému závěru jako já.

„Ahoj, lásko," zacukrovala jsem, když jsem otevřela dveře Elfrídy. To ticho mě překvapilo. Danny se ke mně prakticky nastěhoval. Ne že by mi vadilo, že tady není, nicméně se mi to zrovna nehodilo do plánu.

„Danny? Jsi tady?" zavolala jsem, jak jsem si sundávala bundu, snažíc se o starostlivý tón.

„Rád tě vidím," vynořil se z ničeho nic kdo ví odkud a zezadu mě objal. Udělat to Ondra, rozpustila bych se blahem. Takhle, takhle jsem měla co dělat, abych se odporem neotřásla.

„Ani si neodkládej. Chci tě někam vzít," zavrněl mi do ucha. Jak mi na krk dopadl jeho horký vlhký dech, přeběhl mi mráz po zádech. Nutno dodat, že vskutku nepříjemný.

„Na rande?" vypískla jsem o oktávu výš, a přestože ze mě vypadla slova, která vypadla, v mysli mi běželo jen jedno. Je to tady. Odveze mě do firmy, aby se mě Robert mohl zbavit. Stejně, jako se zbavil Lucase.

„To zní úžasně!" Můj hlas zněl napětím stále příliš pisklavě. Dannymu se v potlačovaném smíchu zatřásl hrudník, a aniž by mě pustil, natáhl se na věšák pro bundu, kterou jsem tam sotva pověsila.

„Tak pojď, dokud je ještě světlo," poukázal na to, že přestože byla vskutku teplá zima, stále byla zima a slunce zapadalo příliš brzy. Se snahou o nadšený výraz, možná až příliš nadšený, jsem se nasoukala do rukávů.

„Jen si ještě odskočím," usmála jsem se, jak jsem si uvědomila, že musím dát vědět ostatním. Sotva jsem zapadla na záchod, vytáhla jsem z kapsy mobil a rozeslala esemesky. Nechtěla jsem je do toho zatahovat. Ale už jsem to udělala dřív. A navíc, možná bych to bez nich nemusela zvládnout. Možná je budu všechny potřebovat.

„Můžeme," vletěla jsem zpátky na chodbu.

„Výborně," pozvednul Danny koutek úst. Ale v tom úsměvu nebylo nic z dávné vřelosti, ani žádná snaha působit přesvědčivě jako v posledních pár dnech. Byl to chlad. Chlad a vítězství. Nedokázala jsem zareagovat včas. Danny se pohnul až příliš rychle na to, abych to vůbec zaregistrovala. Hlavou se mi rozlila ostrá bolest a vzápětí se moje mysl propadla do tmy.

***

Ta bolest hlavy byla příšerná. Naprosto nesnesitelná. Vůbec jsem nechápala, jak je možné něco takového vydržet. Jako by mi někdo temenem vrazil střep velikosti několika desítek centimetrů přímo do mozku a tam jím vesele šťoural, jako bych byla zombie a dotyčný mi chtěl řádně rozmíchat mozek na kaši, abych definitivně umřela.

Zaúpět taky nebyl moc dobrý nápad. Kromě toho, že jsem přítomným – nevěděla jsem, zda jsem sama nebo ne, no jaksi jsem předpokládala tu druhou možnost – dala najevo, že začínám přicházet k sobě, vibrace z hlasivek se mi rozlily hlavou jako vlny nové bolesti. Žít ve světě kvant, moje hlava by musela být vyplněná samými maximy.

„Auu." Ne, přesto jsem projevení bolesti nebyla s to zabránit. Naštěstí mi však, přes tu šílenou bolest, začala cukat víčka, a mně se s vypětím vůle podařilo je od sebe odlepit.

Očividně naprosto zbytečně. Protože jsem neviděla vůbec, ale vůbec nic. Tedy nejprve. Než jsem si uvědomila, že sedím, pravděpodobně na židli, nohy přivázané k nohám židle, ruce svázané za zády a připoutané k výplni opěradla, hlavu spadnutou na hrudník, vlasy všude kolem sebe. Ty byly tím důvodem, proč jsem neviděla. I když ne jediným. Jelikož jsem si nemohla protřít oči, pevně jsem víčka opět sevřela k sobě, čímž jsem donutila vytéct slzy očí, kde se mi nahromadily, na tváře. Cítila jsem, jak mi na kůži pomalu vytvářejí dvě mokré cestičky. Přestože se mi tím zrak vyjasnil dost na to, abych byla schopná bez větších problémů zaostřit – to, že se mi festně motala hlava, jsem se ze všech sil snažila ignorovat – zalitovala jsem toho, že si ty slzy nemůžu setřít ani tak. Musela jsem vypadat jako naprostý slaboch.

Tu místnost, v níž jsem se nacházela, jsem bezpečně poznala, přestože jsem v ní nikdy nebyla. Tedy, ne konkrétně v této. Nicméně v jejím klonu v pražském sídle jsem se nejenže detailně rozhlížela, ale i jsem se tam byla nucena schovat ve skříni a tím pádem téměř byla svědkem něčeho, co jsem rozhodně vidět nechtěla.

Robertova kancelář.

Sotva jsem ty myšlenky zformovala, cvaknul zámek. Seděla jsem přímo před stolem (který jsem za sebou však spíše jen tušila, neměla jsem možnost vykroutit si krk, abych se o něm přesvědčila), tedy proti dveřím, zírala bych na ně i bez toho, aby mě příchozí na svou přítomnost upozornil. Protože ano, doteď jsem v kanclu seděla úplně sama.

Pod mým hypnotickým pohledem se klika na dveřích pohnula. Vzápětí jsem se poupravila. Nebyla to moje dlouho skrývaná schopnost telekineze, na druhé straně byl někdo, kdo dveře otevřel. A vzápětí vešel dovnitř.

Čekala jsem snad kohokoli. Dannyho. Sáru. Agnes Vránovou, přestože jsem nevěděla, jak vypadá. Nebo Roberta. Ale jeho, jeho ne.

„Ty," zasyčela jsem, když jsem poznala černé vlasy majitele trička, díky kterému jsem na něj tehdy v Praze promluvila. Brian. Ano, tak se jmenoval.

K mému překvapení si přiložil prst ke rtům, ohlédl se za sebe, a pak potichu zavřel dveře, jako by se bál, aby ho někdo neslyšel. Jeho chování bylo krajně podezřelé.

„Mlč," sykl, když jsem otevřela pusu, abych se nadechla a spustila proud nadávek. „Ty jsi Andrea, že? Ta Robertova neteř, co ji chce odkrouhnout," zeptal se. Mluvil potichu a rychle. Odmítala jsem mu to potvrdit, jen jsem mu zpříma zírala do očí. „Chci ti pomoct," vyhrkl.

„A proč bys to jako dělal?" zašeptala jsem nenávistně. Přikývl si pro sebe, jako bych mu tím potvrdila jeho předchozí domněnku.

„Protože já jsem tady de facto ze stejného důvodu. I když se od toho tvého vlastně dost liší," vyžbleptnul. Nadzvedla jsem obočí, vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Brian si odhodil vlasy z obličeje, vytáhnul něco z kapsy a přešel za mě, zmizel mi ze zorného pole, a to se mi sakra nelíbilo. Provazy poutající mi zápěstí vzápětí povolily.

„Podívej, nevím, o co ti jde, ale tohle je osobní," zavrčela jsem.

„Pro mě taky. Dělám pro Biersacka jen kvůli tomu, že mu naši visí a nemají to jak splatit," vysvětlil v rychlosti. Nechtěla jsem ho do toho zatahovat. Neznala jsem ho. Nechtělo se mi mu věřit.

„Mně zabil bratra. Dluží mi víc," odsekla jsem a jak jsem vstala, stačil mi uvolnit i kotníky, rovnou jsem se otočila a zasadila mu direkt přímo do hlavy. Brian vytřeštil oči, protočil je a sesunul se k zemi. Očividně nebyl takový hrdina, na jakého si hrál.

„Promiň," omluvila jsem se a opravdu to myslela vážně, „jenže tohle je příliš osobní," otočila jsem se na patě a došla ke dveřím. Neměla jsem kam Briana odklidit, musela jsem ho tam nechat. Ačkoli se mi to moc nelíbilo.

Rychlá změna polohy v kombinaci s bolestí hlavy mě dohnala a opět mi zcela zastřela zrak, nicméně i tak jsem vyhlédla do chodby, než jsem se potácivým krokem pustila do srdce zdejšího sídla Robertovy firmy. Digi, Kamil, Nikol, Ondra a Jerry s Michaelem už by tady někde měli být. Spoléhala jsem na ně. Proto jsem se nevydala hledat je, ale Roberta a Agnes. Kulhavými kroky jsem se ponořila do spleti chodeb, kde jsem však neměla šanci se bez pomoci neztratit.

Bylo na čase to všechno skončit.

A pomstít Lucasovu smrt.