Pomsta †NO2

Motorky

To, že jsem Nikol poskytla azyl, mi rapidně měnilo plány. Původně jsem se nechtěla vidět s nikým z party, dokud nevyřeším tu nepříjemnost s Robertem a spol. Přestože to byla právě její zpráva, která mě nakonec donutila sednout na motorku a vrátit se domů.

Otázkou zůstávalo, jestli to byla zpráva jako taková, nebo stav člověka, na němž mi momentálně záleželo asi ze všech nejvíc, který tam byl, ačkoli ne příliš barvitě, přesto to jaksi nebylo třeba, popsaný. Ondrův stav. To pomyšlení, že se kvůli mně trápí, že vymýšlí a dělá věci, k nimž by se za normálních okolností stavěl s odporem ve tváři...

Potřebovala jsem ho vidět. Ujistit se, že je v pořádku. Jinak by mě výčitky svědomí, že to všechno dělal kvůli mně, trápily. A možná i začaly pomalu zevnitř stravovat, zabíjet. Znala jsem se a dobře jsem si to uvědomovala. Stejně tak i to, že na to beztak dost možná dojde, i když ho uvidím.

Bylo poměrně brzo ráno. Nikol ještě spala, nebo jsem to alespoň předpokládala, poněvadž dveře Lucasova pokoje byly stále zavřené, nevycházelo zpod nich žádné světlo a nebyla slyšet ani hudba, ani vzlyky. Tyto dvě věci se z oné místnosti od doby, co se do ní Nikol svým způsobem nastěhovala, ozývaly praktiky bez přestání. A i když se mi tu holku, moji nejlepší kamarádku, která se den ode dne, hodinu od hodiny, mnohem více podobala chodící kostře než té veselé steampunkerce, co jsem znala, podařilo jednou dvakrát denně vytáhnou na jídlo, víckrát ne, a i tak se v obsahu talíře mnohem spíš přehrabávala, než aby něco doopravdy snědla, pravidelně popotahovala, a tak červené kruhy kolem očí nemohli mít snad ani upíři.

Tak jako tak jsem doufala, že tedy opravdu spí. V maskáčových džínách a dlouhé černé mikině, zima byla letos vskutku velmi teplá, jako by se mi i počasí chtělo takhle nemístně vysmívat, jsem sešla do přízemí. Že bych měla hlad se říct nedalo, přesto jsem si udělala aspoň jeden toast. Něco do sebe koneckonců dostat musím. Po jeho rychlém zchroupání jsem si do kapes nacpala klíče, Nikol prozatím vlastnila Lucasovy, takže v tomhle ohledu nebyl žádný problém, že se chystám zmizet, mobil, peněženku, na nohy jsem si obula svoje milované glády a zamířila ven.

Pocitově bylo o něco chladněji, než jak hlásil teploměr, už kvůli tomu, že pofukoval ledový větřík. Že by ta Ladovská zima nakonec přeci jen přišla? Vzápětí jsem nad tou pošetilou myšlenkou zavrtěla hlavou, až mi vlasy napadaly do očí, takže jsem si je rázným pohybem ruky odhodila na záda a stáhla je do ledabylého copu v týle gumičkou ze zápěstí. Nemělo cenu si ohledně počasí dělat sebemenší naděje.

Moje motorka stála přesně tam, kde jsem ji zanechala, tedy na svém místě v garáži, přesně na protější straně než Lucasova. Bylo to zvláštní, přesto už jsem se na ni dokázala podívat bez toho, aniž by se mi pohled bezpodmínečně rozmazal v návalu slz deroucích se mi do očí. Ano, ten smutek a prázdno nezmizeli, na to to byla stále příliš čerstvá rána, přesto jsem ke stroji dokázala dojít, položit na něj ruku, dotknout se ho.

Nemohla jsem si pomoct, před očima mi vyvstal Lucasův úsměv, láskyplný pohled, když o svou mašinu pečoval, staral se o ni. Nebo když na ní jezdil. Odtáhla jsem ruku. Zdálo se to tak zatraceně dávno, a přitom to bylo jen několik dní.

A zase. Znova to pálení značící jen jednu jedinou věc. Ale já nebudu brečet. Nesmím. Už jsem prolila dost slz. Ať už kvůli rodičům, nebo kvůli Lucasovi. Jestli to, abych si tohle všechno prožila, tímhle vším prošla, má být mým osudem, pak by mě doopravdy zajímalo, jak to autor mého zasraného života hodlá vykompenzovat. Protože nic se neděje jen tak. Všechno má svůj důvod. A já chci vědět, proč jsem byla připravená o všechny blízké, o ty, na nichž mi záleželo ze všeho nejvíc a za které bych byla ochotná dát život. A kdyby to znamenalo, že já bych byla mrtvá a oni by mohli žít, udělala bych to.

To uvědomění mě zasáhlo jako sonická vlna. Samozřejmě, přišla-li by taková situace, která by si ono rozhodnutí vyžadovala, nejspíš bych neváhala ani vteřinu. Přestože nemůžu říct, co bych kdy, za jakých okolností dělala, když jsem v dané situaci nebyla. Ale to, že jsem si to sesumírovala do vět, že ta slova mi rezonovala mozkem, to pro mě byl důkaz. Důkaz, že jsem, jakkoli se to může zdát nelogické, dost silná, a hlavně připravená na to Ondru, dvojčata vůbec, ale hlavně Ondru, vidět. Protože on pro mě zůstal jako poslední. On byl tím, na kom mi teď záleželo snad asi úplně nejvíc, sebe samu nevyjímaje. A pokud můj osud ještě neskončil...

Ne. Odmítala jsem si tu možnost byť i jen připustit. Přesto jsem se musela ujistit. Ujistit se, že je v pořádku.

Tentokrát už bez jakýchkoli emocí, věnovala jsem Lucasově motorce poslední pohled a vyvedla tu svou ven před Elfrídu.

Jezdit bez helmy mi sice bylo pohodlnější, ale zákon je zákon, a tak jsem si přilbu nasadila na hlavu, nasedla na svou krásku a opět vyjela do ulic města. Jako bych nedělala nic jiného. Tentokrát jsem však nehodlala jen tak bloudit ulicemi. Můj cíl byl naprosto jasný. Třebaže jsem rozhodně neměla v úmyslu, aby se on o tom, že jsem zpátky, dozvěděl. Ale já ho prostě vidět musela.