Pomsta †NO2

Dýka

Andy

Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu jsem to udělala. Vrátila jsem se domů. Uvnitř sebe, zatímco jsem motorku zpomalila daleko pod hranici padesáti kilometrů v hodině, jsem cítila, jako by se ten mnou nenáviděný balónek naplněný ledovým vzduchem schovaný mezi plícemi a hrudní kostí začal smrskávat a zahřívat zároveň. Hlavou mi tepala tupá bolest, přesto však nemůžu říct, že by nebyla nepříjemná. Zkrátka takový ten pocit, když se po dlouhém čase vrátíte ze vskutku úspěšné cesty domů. Ačkoli moje cesta u konce ještě nebyla.

Brázdila jsem na svojí mašině ulice domova. Ten pocit, že vím, kdy a kam zatočit, že se prakticky nemůžu ztratit, byl k nezaplacení. Ne jako v Brně nebo v Praze. Tam jsem se ztratila hned. Panovala městská noc, měkké světlo z pouličních lamp, tak nevýrazné oproti tomu, co se mi vpalovalo do sítnic v Praze, dodávalo silnici a chodníkům po obou stranách žluto oranžový nádech. Skoro jako by mě vítalo, stejně jako ticho. Vážně, takové ticho jsem tady snad nikdy nezažila. Ačkoli to bylo nejspíš způsobené hodinou, v níž jsem přijela. Přesto na mě ze zahrad a oken okolních domů vesele poblikávala vánoční světélka rozvěšená po všem, kam šla dát, i kam nešla. Zasáhla mě vlna smutku. Tohle byly první Vánoce, které jsem neslavila doma, s rodinou. Pak jsem se jen nevesele usmála. Vždyť já už žádnou rodinu, se kterou bych svátky klidu a míru mohla trávit, nemám.

Než jsem odbočila do naší vilové čtvrti, projela jsem celým městem. Jen jedné ulici jsem se vyhnula. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem do ní zabočit. Přestože byly Vánoce a měla bych jim alespoň zapálit svíčku. Anebo právě proto, že byly Vánoce, a oni mě tu nechali samotnou. Nevěděla jsem. Tak či tak, hřbitov u krkavce a s ním sousedící park na trase mého návratu nebyly.

První a vlastně jedinou živou bytostí, sebe nepočítaje, jež jsem za celou objížďku potkala, byla tmavá postava nepříliš vysokého člověka táhnoucího se s velkou taškou přes rameno stojící před jednou z vil. Původně jsem měla v plánu si jí nevšímat, ovšem...

Začala jsem bezděčně zpomalovat. Ta silueta mi byla zvláštně povědomá. Jako bych ji znala. Přesto jsem byla přesvědčená, že to tak být nemůže.

Dalším důkazem, že tentokrát to budu já, kdo se mýlí, mi byl důkaz, kde přesně ta osoba stála. Ne jen tak někde uprostřed chodníku, avšak cíleně, před jednou konkrétní vilou.

Před Elfrídou.

„Ksakru," zamumlala jsem. Vážně jsem nepotřebovala na kohokoli teď narazit. A jestli to má na svědomí Robert a poslal sem Agnes... Cítila jsem, jak mi zlomyslně škubnul koutek úst. Ono se to nezdá, ale fyzické násilí dokáže člověka vskutku uvolnit. A přesně to jsem teď potřebovala.

To už jsem, téměř smykem, nebo jsem alespoň cítila, že stroj pode mnou k tomu měl tendenci, zabrzdila. Osoba se otočila. A mně málem zaskočil vzduch, který jsem vtáhla mezi pevně stisknutými zuby. Stáhla jsem si helmu z hlavy, načež jsem si protřepala vlasy.

„Nikol. Co tady děláš?" Musela jsem se jí zeptat. Prostě musela. Tím, že tady stála, s taškou a očima podlitýma krví, jako by kdo ví, jak dlouho nespala a hodně, opravdu hodně, a navíc nedávno brečela, mi rapidně měnilo plány tvářit se mrtvě, dokud nevyřídím to, co potřebuju. Ano, byla to moje kamarádka. Ale teď se mi tady fakt nehodila.

„Andy," vyhrkla a pustila tašku, až s žuchnutím dopadla na chodník. Vzápětí mě její ruce tiskly kolem ramen. To, že brečí, mi odhalila její třesoucí se ramena a tiché vzlyky. Jindy bych to poznala podle mokrého ramene. Teď jsem na sobě však měla koženou bundu.

„Ššš, no tak, nebreč, jsem tady," nemotorně jsem ji taky objala. S holkami jsem se vlastně skoro nikdy neobjímala. Jedinou výjimkou byla asi Digi, a i s tou to byla vždy záležitost jen několika málo vteřin. Když mě objímal Danny, bylo to něco jiného. Z toho, jak jsme se objímaly s Digi nebo i teď s Nikol, byl ten rozdíl vidět. S holkami to bylo vždy obejmutí kolem ramen, takové skoro až neosobní. S Dannym to bylo tělo na tělo, nedržel mě kolem ramen, ale zhruba v polovině zad. Ondra objímal ještě úplně jinak. Ruce dával lehce nad pas a vždy si mě k sobě přitáhnul... V jeho objetí jsem se cítila v bezpečí. Skoro jako bych tam patřila.

Možná právě proto jsem si svou kamarádku k sobě přitáhla blíž. Musela na tom být vážně špatně, když tady, před Elfrídou, stála v tuhle nelidskou hodinu, navíc se zjevně napěchovanou sportovní taškou.

„Já jsem tak ráda, že jsi zpátky," vzlykla.

„To já taky," přiznala jsem. Do té chvíle, než jsem ta slova vyslovila, jsem si neuvědomila, jak pravdivá jsou. Sem jako bych patřila. A i když jsem nebyla pryč zas tak dlouho, chybělo mi to tady. Náš dům, ačkoli nyní byl plný už jen praktiky špatných vzpomínek. Tohle město. Naše patra, mí přátelé. Digi, Kamil, Jerry, Michal, Nikol... A Ondra.

„Proboha, holka, celá se třeseš. Pojď dovnitř," odtáhla jsem se od Nikol. Ten fakt mě vyděsil. Neznaly jsme se zas tak dlouho, přesto však mi bylo nad slunce jasné, že není úplně v pořádku. Vylovila jsem z kapsy klíče, odemkla branku a motorku opřela o stěnu garáže. Opravdu se mi nechtělo ji teď uklízet dovnitř, zvlášť když, neklamou-li mě vzpomínky, tam stojí i ta druhá. Pak už jsem odemkla i dům a vpustila kamarádku.

„Tak povídej," vybídla jsem Nikol, když jsme o chvíli později seděly v obýváku na pohovce, každá v rukou hrnek horké čokolády. Bylo na ní vidět, že se jí do toho moc nechce. Pak se zatvářila, jako by na tom, jestli mi to řekne, záleželo, zda jí poskytnu přístřeší, což bych ale udělala, i kdyby byla celostátně hledaným masovým vrahem, a zhluboka se nadechla.

„Mamka mě vyhodila," řekla prostě.

„Cože!? Kurva!" Ten druhý výkřik ze mě vypadnul v reakci na to, že jsem na sebe samým překvapením trochu své čokolády vylila.

„Jo," přikývla Nikol smutně. „Dneska. Na Štědrý večer. Normálně mi vrazila dýku do zad. Vždyť za mě má pořád právní zodpovědnost. Ale ona mě prostě nechápe," povzdechla si a vzápětí popotáhla. Položila jsem svůj hrnek na stůl a ten Nikolin jí vytrhla z rukou právě ve chvíli, kdy se začaly nekontrolovatelně třást.

„No tak, to se určitě nějak vysvětlí. U mě můžeš zůstat, jak dlouho bude potřeba. Klidně i do osmnácti, a klidně i potom," přehodila jsem jí ruku kolem ramen. Nikol se mi prakticky schoulila do náruče a začala znovu vzlykat. Tohle bude dlouhá noc.