Pomsta †NO2

Vážně miluju fast foody

Andy

Moje cesta za novým životem neměla mít dlouhého trvání. A kdo jiný se mi mohl postavit do cesty něž takzvaní „muži zákona"? Vážně, byla jsem nadšená, když jsem je v dálce uviděla. Bohužel, i oni zahlédli mě. Nemělo cenu zastavoval a nasazovat si helmu. Viděli mě. I přes to jsem to však riskla.

Zajela jsem se svou motorkou ke krajnici, kde jsem zastavila, provokativně pomalu si nasadila helmu a opět se rozjela, ovšem malinko jsem pozměnila svůj směr. Tak, abych se policii vyhnula. Neuniknul mi pohled, jímž mě provázel mladší z dvojice. Ale nechali mě být. Byla jsem za to ráda. Nebyla jsem si jistá, jestli bych jim byla tak úplně schopná vysvětlit, proč tady jezdím nad maximální povolenou rychlostí v šatech a s rozmazaným make-upem.

Začalo mi lehce kručet v břiše. Vlastně se ani nebylo čemu divit, od rána jsem nejedla. Neměla jsem chuť ani teď, ale věděla jsem, že se najíst musím. Ještě bych někde zkolabovala, a to bych byla teprve v háji.

Bylo mi to až podezřelé, když jsem hodinu na to projížděla kolem fast foodu. Jako by snad někdo chtěl, abych měla takové štěstí. Ale co. Nechtělo se mi to řešit. Zajela jsem na parkoviště, kde jsem seskočila z motorky a vytáhla igelitovou tašku ze svého úložného prostoru.

„Dobrý den," zamumlala jsem pozdrav, když jsem vešla dovnitř, a rovnou se rozhlédla kolem sebe. Zamířila jsem do patra, kde už jsem záchody konečně objevila, a zavřela se do jedné z kabinek. Vážně jsem nesnášela fast foody. Všichni je milovali, ale já se jim zdaleka vyhýbala. Teď jsem však neměla na výběr.

Sundala jsem si šaty, jež mi tolik připomínaly onu událost, a oblékla si místo toho černé roztrhané džíny, černé tílko s logem BVB a černou mikinu přes hlavu, přes to koženou bundu, co jsem měla i předtím. Šaty jsem zmuchlala a hodila je do igelitky, v níž jsem si věci donesla sem. Z kabinky jsem vyšla jako jiný člověk. Ještě jsem se zastavila u zrcadel, kde jsem si poupravila líčení, abych nevzbuzovala dojem zombíka, a vydala se dolů ze schodů.

„Dáte si něco, slečno?" ozval se otrávený hlas od pultu. Myslela jsem si, že mluví na někoho jiného, a tak jsem to neřešila.

„Slečno, na něco jsem se vás ptala!" houkla obsluhující znuděně. Tentokrát jsem se už zastavila a rozhlédla se kolem sebe. A zjistila, že lokál je prázdný. Pomalu jsem se na místě otočila, až se můj pohled střetnul s pohledem jediného přítomného člověka, totiž malé blonďaté dívky opřené o pult.

„To... mluvíte na mě?" zeptala jsem se potichu a pro jistotu si ukázala na hrudník. Nechtěla jsem s nikým mluvit tak brzo, ať už ho znám, nebo ne.

„Vidíš tady snad někoho jiného?" protočila oči v sloup. Všimla jsem si, že přešla do tykání.

„A je tu něco, co není typické pro fast food?" nadhodila jsem opatrně. Nebylo to kvůli tomu, že bych se snažila hubnout nebo jíst zdravě, prostě mi to jen nechutnalo. Obsluhující se na mě podívala jako na blázna a pak se rozesmála. Překvapeně jsem na ni zírala, dokud se neuklidila dost na to, aby mohla promluvit.

„Ale no tak, zlato, tady jsi ve fast foodu," oznámila mi se smíchem a mávnutím ruky obsáhla všechen prostor, v němž jsme se nacházely.

„Ale i v zimě tady máme zmrzlinu," dodala a zašklebila se, když mi v odpověď zakručelo v břiše.

„A jakou?" zeptala jsem se. Pokrčila rameny. „Vanilka, ale můžeš si nakombinovat polevu," vysvětlila. Nakonec jsem si pár korun připlatila a díky tomu, že tady neměla vedení, jsem měla ve zmrzlině všechny polevy a posypy, co byly k mání. Nebylo to sice nic moc na zahnání hladu, ale teď to stačit bude a později se zastavím někde na něco pořádného. Obsluhující se tvářila dost zhnuseně, když mi onu směs předávala.

„To bude nechutné," oznámila mi, když jsem kelímek vzala z jejích rukou. Ostře jsem se zazubila. „Věc názoru. Užij si směnu," zavolala jsem na ni ještě ze dveří, než jsem vypadla ven na čerstvý vzduch. Došla jsem ke své motorce, vlastně jedinému dopravnímu prostředku tady, hodila do úložného prostoru tašku s šaty a vytáhla z něj oranžový šátek. Položila jsem zmrzlinu na motorku, vyhrnula si rukávy na levé ruce a obvázala si zápěstí. Pak už jsem se zlehka opřela o svůj dopravní prostředek a pustila se do své snídaně, respektive oběda, respektive vanilkové zmrzliny s namíchanými polevami.

Bylo to výborné. Vážně. Nebála bych se říct, že jediná lepší zmrzlina než ta, co jsem právě jedla, je pouze moje milované granátové jablko.

Až teprve ve chvíli, kdy mě ovanul studený větřík a začal mi cuchat vlasy, jsem si uvědomila, že je vlastně polovina prosince a že já tady venku pojídám zmrzlinu. Ale pokrčila jsem nad tím rameny. Kromě Ondry už mě stejně nic nedrželo naživu. Ondra... Vzpomínka na mého úžasného přítele, jehož jsem nechala bez jakéhokoli vysvětlení stát před hřbitovem, mi vehnala slzy do očí.