Pomsta †NO2

Moučná válka

To, že je můj plán odsouzený k nezdaru, jsem si měla uvědomit hned. Ano, sice jsem původně chtěla najít Roberta a vyřídit si s ním (a s Agnes) tu malou nepříjemnost týkající se mého bráchy, ale když už jsem hned po svém návratu či příjezdu domů, říkejte si tomu, jak chcete, narazila na Nikol, a jako bonus ji u sebe okamžitě ubytovala, načež jsem mluvila s Jerrym a pak jela do nemocnice za Ondrou – ještě štěstí, že mi doktor dal tu povolenku na návštěvu mimo návštěvní hodiny, ta sestřička, co přišla, byla vážně neodbytná – mělo mi být jasné, že můj návrat nezůstane tak úplně utajený.

Definitivním důkazem mi byly rány z kuchyně, které mě probudily. Nepříliš nadšeně jsem se převalila na druhý bok, přesvědčená, že to je jen Nikol, která konečně vylezla na chvíli z Lucasova pokoje, musela to pro ni být velká muka, být tam zavřená, ale odmítla jít do pokoje pro hosty; než mi došlo, že slyším ne jen jeden, ale hned několik hlasů.

Prudce jsem se posadila, až moje peřina odlétla z postele, aby se seznámila s kobercem. Protřela jsem si oči a naklonila hlavu ke straně, jako by mi to mohlo pomoci se lépe zaposlouchat.

Opravdu. Jeden hlas patřil bezpochyby Nikol, tím dalším byla televize... O pár tónů později jsem identifikovala i hudbu, jak kapelu, tak i písničku. Shodou okolností jedna z Lucasových oblíbených. Takže si Nikol buďto dole z věže pustila jedno z jeho cédéček, anebo je hráli na TV REBEL či TV REBEL 2 – Slušnej kanál. Nic jiného u nás stejně nikdy nehrálo.

Jenže to nebylo všechno. Zespodu se ozýval smích. Regulérní smích. A do toho se smála i Nikol. Což mě samo o sobě donutilo zamyslet se nad tím, zda to není jen sen. Fakt, že jsem se kvůli odkopnuté peřině začala klepat chladem, letošní zima sice nebyla nijak extra studená, přesto otevřené okno přes celou noc udělá s teplotou své, mi potvrdil, že se mi to nezdá. Ten druhý smích patřil Jerrymu.

To, že další dva hlasy jsem identifikovala jako Digiin a Kamilův, pro mě však vskutku nebylo takovým překvapením, jako když jsem si uvědomila, komu patří ten poslední.

Ondra.

Jen myšlenka jeho jména mě donutila z jakž takž vyhřáté postele vylézt, najít nějaké věci na sebe a zaplout do koupelny. O okamžik později už jsem sbíhala schody z patra do přízemí. Jakmile se mi naskytl pohled na kuchyň, zůstala jsem stát doslova jako přimražená, brada mi poklesla snad až do osmého kruhu Danteho pekla.

Jerry s Nikol stáli před sporákem, na něm se mi podařilo zahlédnout pánev a na lince pak talíř s... něčím, moje oči se však téměř okamžitě stočily jiným směrem. A to na přítomné. Nikol se znovu hlasitě rozesmála, když jí Jerry na hlavu vysypal část obsahu pytlíku mouky, zatímco Digi a Kamil chytali vodopády maličkých částeček, jež se z kamarádčiny hlavy sesypaly na stranu, načež po sobě mouku začali taky házet. Jerry se zlomil smíchy v pase a Nikol na něj sesypala úhledný kopeček ze svých vlasů.

Snad ještě nikdy jsem je neviděla takhle šťastné. Všechny. I tak mi však bylo jasné, že je to spíš než cokoli jiného jen štěstí okamžiku.

Nakrčila jsem nos. Až teď jsem si uvědomila, že je tu něco vskutku nehezky cítit. Očividně jsem nebyla jediná, kdo si toho všimnul.

„Pálí se vám další kus," poznamenal majitel hlasu, jehož jsem v moučné válce také nezahlédla. Nikol vyprskla smíchy a otočila se k pánvi. Na chvíli veškeré útoky ustaly, než přendala obsah pánve na talíř – šlo kupodivu o palačinky, možná lívance, stoprocentně jistá jsem si být nemohla – nalila na pánev další těsto a popadla pytlík s moukou. Digi totéž.

Odtrhnout od dovádějící čtveřice zrak bylo stejně nemožné jako uvěřit tomu, co se to děje. Přesto jsem svůj pohled nakonec stočila jinam. Do míst, odkud se ozval onen hlas. Ke stolu, za nímž seděl Ondra. Ani on nebyl mouky ušetřen, přestože se do války aktivně nezapojil, to mi bylo jasné už kvůli tomu, že ho z nemocnice pustili teprve včera. A on, jak mi hned po příjezdu domů řekl do telefonu, chtěl, aby ho dnes, na oslavy na konec roku, na Silvestra, pustili k nám. Samozřejmě pod přísahou nepití. Věděla jsem tedy, že tu s Jerrym budou. Jen jsem netušila, že už od rána a že dají echo i Kamilovi a Digi. Na druhou stranu to bylo docela pochopitelné. Alespoň tedy ta druhá část.

Ondra četl knížku, jednu akční detektivku z knihovny rodičů, ale teď ji jen držel otevřenou a pohledem propaloval mou maličkost. Ne že by mi to bylo nepříjemné, ale... no, bylo mi to poněkud nepříjemné. Ošila jsem se a udělala pár kroků do místnosti. Zaváhala jsem, stále provázena jeho pohledem, jestli si mám sednout přímo vedle něj. Už už jsem sáhla po židli ob jednu, abych si ji odtáhla, když Ondra natáhl ruku a odsunul právě tu židli, o níž jsem uvažovala prvně. Nezbývalo mi než ji přijmout. Posadila jsem se ale jen na krajíček, jako bych potřebovala vědomí, že se můžu kdykoli zvednout a utéct.

„Jak to jde?" zeptala jsem se tiše, hlavu sklopenou, ruce složené v klíně, dokonce jsem si ani nebyla jistá, jestli mě přes hluk tvořený zvukovou kulisou z obýváku – opravdu se, podle střídání interpretů, jednalo o jeden z hudebních kanálů – a výkřiky a smíchem ostatních uslyší. Vzhledem k tomu, že knížku zaklapnul, mě nejspíš slyšel.

„Popravdě? Už bylo i líp. Ale teď jsi tady. A to je hlavní," sklonil se ke mně, aby mi ta slova mohl říct prakticky přímo do ucha. Jak jsem přes vlasy ucítila na kůži jeho dech, přeběhl mi mráz po zádech. Měla jsem co dělat, abych se neotřásla, nechtěla jsem, aby ze mě měl pocit, že je mi jeho blízkost nepříjemná. Naopak, byla jsem za ni ráda. A za to, že mě vzápětí chytil za bradu a otočil mou tvář směrem k sobě, jen aby se mohl zmocnit mých rtů, za to taky.