Pomsta †NO2

Objev

Byla to učebna. Zapomenutá zaprášená učebna původně sloužící tomu nejlepšímu předmětu, jaký kdy byl na školy zařazen. Hudební výchově.

Uprostřed, no, uprostřed, prakticky hned přede dveřmi, bylo pár schůdků. Zcela ohromená jsem po nich vystoupala a stanula na půlkruhovém pódiu. Přímo proti mně se vyjímal mikrofon. Napravo ode mě stál klavír, křídlo, přehozený látkou, na téže straně u stěny pak byly vyrovnané pulty. Druhá strana vedle dveří mě odrovnala mnohem víc. Co si budeme nalhávat, ta souprava bicích, taktéž překrytá, nicméně to stále byly bicí, mě odrovnala.

Co mi však vyrazilo dech úplně nejvíc byl předmět, nebo spíš předměty, po mojí levé ruce v přední části pódia. Tam si, opřená o repráky a zesík, trůnila elektrická kytara.

Fakt, nekecám. Normální elektrická kytara. V náhlém popudu jsem se rozhlédla, jestli někde náhodou nezahlédnu i basu. To byla naivní představa, a tak jsem se pohledem vrátila zpátky ke kytaře. Sakra, tady byla elektrická kytara. Totálně a naprosto ohromeně, v tu chvíli jsem nedokázala řídit, co dělám, jsem se k tomu zdánlivě obyčejnému a úplně zaprášenému nástroji rozešla, jen abych po něm mohla přejet rukou. A co že moje prsty na těle zanechaly stopy. To mě vůbec netrápilo. Pomalu, skoro až bázlivě, jsem ji vzala do rukou, laskala ji svými prsty. Nahoře se skvěl vyvedený nápis Gibson... Kytara byla už odjakživa, od doby, kam až moje paměť sahala, vždy v mém životě. A teď jsem stála tady, ve škole, v nepoužívané učebně, a na pódiu přede mnou stála gibsonka. Na nic jiného jsem nebyla schopná se soustředit.

„Jsem věděla, že se ti to bude líbit," zazněl ode dveří Nikolin hlas.

„Kde... Jak..." zajíkla jsem se, neschopná normálně uvažovat.

„A podívala ses dál než na tu kytaru?" nadzvedla moje kamarádka obočí. Odtrhla jsem od zmíněného objektu pohled a na její popud se rozhlédla kolem sebe.

Nikol rozsvítila jen světla nad pódiem, zbytek místnosti se tedy topil v temnotě, nicméně i díky tomu bylo poznat, že posluchárna je hodně velká. Vlastně šlo dokonce možná i o hudební koncertní sál. Kolem pódia stály v řadách vyrovnané od pohledu plastové židle, taktéž pokryté vrstvou prachu.

Ale ta kytara... Ne, neodolala jsem. Protože to prostě nešlo. Vzala jsem ji do náruče a s láskyplným úsměvem na rtech, který jsem si uvědomovala jen matně, z ní setřela prach. A pak jsem udeřila do strun.

Nepopírám, že mi v tu chvíli přeběhl mráz po zádech. A to hned ze dvou důvodů. Tím prvním byl fakt, že byla vážně rozladěná. A ten druhý, že zůstala zapojená. Nečekala jsem to. Minimálně kvůli tomu, jak dlouho tady musela ležet. Takže se sálem rozlehl hlasitý akord, až jsem sebou trhla. A podle všeho nejen já.

„Holka, nech toho, nemusí nás všichni slyšet," ozvala se Nikol.

„Promiň," řekla jsem jenom, ale kytaru nepustila, místo toho jsem si naopak začala hrát s kolíčky a potichu drnkat do strun, abych ji naladila. Byl by hřích ji tu tak nechat.

„Asi sem nebudeme moct chodit častěji?" otočila jsem se k Nikol, nástroj stále v náručí. Přešla jsem k zesilovači a chvíli si hrála s knoflíky. Jak je možné, že je všechno funkční a v tak perfektním stavu?

„No, já sem chodila praktický každou přestávku," pokrčila Nikol rameny.

„Takže..." byla jsem si jistá, že mi v očích svítí světélka až dětského nadšení.

„Jo," přikývla Nikol. „Můžeme sem chodit prakticky každou přestávku."

Ne, nedokázala jsem odpovědět. Nejspíš by ze mě beztak nevypadlo nic kloudného. Koutky mi vylétly v širokém úsměvu. Nebylo třeba slov, podle Nikolina cukání koutků mi bylo jasné, že přesně ví, co cítím a co bych chtěla říct.

Znovu jsem udeřila do strun a dotáhla poslední ladění. Kytara teď hrála mnohem tišeji, takže jsem se nemusela bát toho, že se škola začne otřásat v základech. A začala jsem zpívat.

„So what am I fighting for

Everything back and more

And I'm not gonna let this go

I'm ready to settle the score

Get ready cause this is war."

Docela ironie, že sotva jsem začala, přerušil mě zvuk zvonku. A to vskutku hlasitý. Neubránila jsem se vzhlédnutí – zvonek jako takový se vyjímal na stěně přímo nade dveřmi.

„Tak asi konec koncertu," mykla jsem rameny a, ač nerada, vrátila kytaru zpátky na její místo.

„Nepřestávej," zaprosila Nikol. Pozvedla jsem koutky ve smutném úsměvu.

„Nemůžu, holka. Musíme se vrátit na hodinu," poplácala jsem ji po rameni, jak jsem kolem ní vycházela ven na chodbu. Nikol mě následovala. Přestože chodba byla rovná, nechala jsem se jí vyvést ven, zpátky na chodbu, načež Nikol zhasla a mříže zamkla.

„Tak tenhle objev se ti vskutku povedl," zavěsila jsem se do ní, jak jsme stoupaly po schodech.

„Věděla jsem, že budeš spokojená."

„To jsem," přikývla jsem. Než jsme se dostaly do zalidněné části školy, odstoupila jsem od ní. Opravdu jsme nepotřebovaly, aby si to Marek zase vyložil po svém.