Pomsta †NO2

Rozcvička

Měla jsem to předpokládat, že mě dřív nebo později Marek začne vytáčet takovým způsobem, že už to zkrátka nebudu ochotná trpět. Dannyho zásluhou to přišlo dřív, než jsem si dovolovala myslet.

„Tak co, kurvičko? Pořád spíš s tím jedním, nebo sis už našla někoho jiného?" Ta slova mě nejprve vyděsila, potom naštvala a pak se to všechno proměnilo v doslova nekontrolovatelný vztek, jak jsme šly s Nikol po škole do třídy. Ten hlas byl totiž, samozřejmě, Markův. Zaťala jsem ruce v pěsti a stiskla zuby.

Než jsem si uvědomila, že ta slova nebyla mířená na mě.

Byla mířená na Nikol.

„A dost," otočila jsem se. Možná to bylo právě to konečné uvědomění, co ve mně vyprovokovalo tu možná až příliš přehnanou reakci. Podpatek glády mi lehce podklouznul, jak byl ten pohyb nenadálý a rychlý, nicméně Nikol mi položila ruku na rameno, jak se mě nejspíš snažila zastavit a říct mi, ať to nechám být, a právě díky té maličkosti zabránila mému pádu, díky němuž by moje veškerá snaha přišla vniveč.

„Co jsi to říkal?" dorázovala jsem až Markovi před, nebo spíš pod nos a zabodla mu prst obviňujícně do hrudníku. Tentokrát jsem vzhlédla, jistá si tím, že mi v očích plane nenávist. A to nejen nenávist vůči němu, ale vůči všem. Vůči Robertovi, Agnes Vránové, i vůči všem těm ostatním, kteří mohli za... Prostě za všechno.

„Ptal jsem se, jestli ta kurva pořád spí s tím rádoby motorkářem," odseknul mi Marek, jeho hlas zněl však nejistě. Podstatná část našich spolužáků stála vyrovnaná za jeho zády a pozorovala to malé a neplánované divadlo, které jsme rozehráli bez sebemenší znalosti scénáře.

Ano, chvíli mi trvalo, než jsem si dala dohromady, že tím motorkářem očividně musí mít na mysli Jerryho. Koho taky jiného, že?

„Tak za prvé," znovu jsem ho bodla do hrudníku, „Nikol není žádná děvka, jak ji mylně nazýváš. Má v hlavě víc mozku než celá škola dohromady. Za druhé, ten motorkář, co ho tady osočuješ, je jeden z nejlepších kluků, kteří se po městě pohybují. Ty, ty nejsi nic jiného než prachsprostý odpad. O který nikdo nestojí. Jen si to prostě neumíš přiznat, co? A vůbec, víš ty co? Kdybych někdy chtěla spáchat sebevraždu, skočím z tvýho ega na tvůj rozum. To je totiž takový výškový rozdíl, že by neměl šanci přežít ani ten nejzkušenější skokan!" vyprskla jsem. Ne, nebyla jsem za sebe na ten výbuch hrdá. Sotva jsem vypustila poslední slovo, začala jsem toho litovat. A to jako vážně, přestože přede mnou stál Marek. Osoba, otázkou zůstávalo, zda ho vůbec můžu nazvat tak honosným výrazem, jako je člověk, která mi mohla ještě vskutku hodně zavařit. Ale už nebylo cesty zpět. A já, jak jsem stála ve ztichlé chodbě, zhluboka jsem dýchala, jak jsem to ze sebe potřebovala nějak dostat, dostat ze sebe všechno. Ať už jakýmkoli způsobem. Ať už si to Marek zasloužil nebo ne.

Ale jo, on si to zasloužil, co si budem.

„Ty mrcho," zavrčel. A já udělala tu nehorší věc, co jsem v tu chvíli mohla. Já se rozesmála. Zcela a upřímně, přesto s nádechem hysterie, až jsem tentokrát vskutku klopýtla, jak jsem se pod náporem vzduchu vycházejícího z mých plic prohnula v zádech. Do očí mi vhrkly slzy, přesto jsem byla s to postřehnout Markův vyděšený a nechápající pohled nad mou reakcí.

„Mrcha, tak už mi dlouho nikdo neřekl," dostala jsem ze sebe mezi lapáním po dechu, zatímco jsem si utírala tváře od slz.

„A dost! Já si nenechám srát na hlavu takovou-" Marek vybuchl. Regulérně vybuchl. Zblednul, zrudnul, vyměnil barvy rychleji než světla na semaforu, syčel u toho jako ucházející pneumatika, nicméně pohled na ruce, jak se mu pod kůží vlnily svaly, ten za to stál. Jenže to bylo všechno, na co se u něj mohlo dát koukat.

Marek se napřáhnul v jasném úmyslu mi vrazit. Jenže to jsem očekávala. V tu ránu jsem se přestala smát, obličej se mi skryl za ledovou masku a já jeho úder zablokovala vlastním předloktím. Musím mu připsat k dobru, od naší poslední konfrontace musel posilovat. Anebo mu dodal sílu vztek. Z nárazu ruky o ruku mě rozbrněla celá paže.

Což pro mě bylo důkazem a zároveň pobídkou, že mu nesmím dát šanci, jinak tentokrát zvítězí on. Posunula jsem ruku a zabalila jeho pěst do své, oproti jeho miniaturní, dlaně a obloukem jsem ji sklonila k našim bokům. Byla jsem ve výhodě, on zaútočil pravou a já ho zablokovala levačkou. Pravá ruka mi vystřelila v přesném direktu, Marek nicméně na poslední chvíli uhnul a pokusil se mi vykroutit svou ruku. Můj předpoklad byl správný, neměla jsem šanci. Mou poslední zbraní byla rychlost a mrštnost. Doufala jsem, že to nebude čekat, a vsadila všechno na jednu kartu. Buď anebo. Přestože mě levá ruka bolela od toho, jak mi ji zkroutil, zatímco si svou ruku uvolňoval z mého sevření, vyrazila jsem ji prudkým švihem vzhůru a moje dlaň naplocho udeřila Marka zespodu do čelisti. Nebyl čas ztrácet čas zjišťováním, zda někdo úder patřičný účinek – a ten měl být nahrnutí slz do očí a tím pádem částečná chvilková ztráta zraku, než se mu podaří zaostřit – a dokud jsem měla alespoň malou šanci, že se nebude bránit, vystřelila jsem proti němu pravým hákem. Sice vedeným značně nahoru, nicméně, a to rozhodně nemám výčitky kvůli tomu, že bych zněla sobecky či vychvalovala samu sebe, se mi povedl. Pak už jsem jen popadla Marka za pravou ruku, otočila se k němu zády, zároveň s tím pohybem jsem si přehodila Markovu ruku přes rameno. Propnout v kolenou, švihnout. Marek mi přeletěl přes rameno a byl by tvrdě přistál na mramorové podlaze, kdybych na poslední chvíli jeho dopad nezbrzdila, přestože mi bylo více než jasné, že vděku se za to nedočkám.

„To aby sis uvědomil, že Nikol není kurva, motorkáři jsou skvělí a mně, mně rozhodně nebudeš nadávat," sklonila jsem se k němu a zavrčela mu ta slova do obličeje, dívajíc si pozor, aby mě za vlasy nestáhnul na zem.

„A vy tady čumíte jako na co," zamračila jsem se na kolemstojící. Jen něco zamumlali v odpověď a naráz se všichni rozešli random směry. Otočila jsem se na patě, drapla stále zkoprnělou Nikol za loket a pokračovala naším směrem, jako by se vůbec nic nestalo.

Ono se to nezdá, ale někoho zmlátit vážně dokáže člověka zbavit negativní energie. A přesně to bylo to, co jsem teď potřebovala.

Takže jsem za tu konfrontaci byla Markovi vlastně svým způsobem vděčná. Třebaže bych mu to nikdy nepřiznala.