Pomsta †NO2

Pražská noc

Stejně tak, jako jsem se zařekla, že ten hovor nevezmu, jsem si přikázala i to, že ho nevypnu. Byl by to jen další projev slabosti. Ačkoli pro Ondru by to bylo znamení, že minimálně žiju. Ale sakra, slíbil mi přeci, že mi volat nebude. Že mě nebude hledat. Takže mi to nemůže mít za zlé.

Přesto jsem cítila vinu. Jak se vůbec má? Jak se mají všichni ostatní? Od pohřbu jsem s nikým nemluvila, nepočítám-li rozloučení právě s Ondrou. Vlastně jsem ani ten den skoro s nikým nemluvila. Kamil, Digi. Věřila jsem, že díky tomu, že mají jeden druhého, se s faktem, že jim umřel kamarád, vyrovnávají poměrně dobře. Michal, Lucasův prakticky nejlepší kamarád. Od chvíle, co jsem odjela, jsem na něj ani nepomyslela. Jak se s tím asi srovnává on? Sára s Dannym. Pomyšlení na ně mi vehnalo krev do tváří. V negativním slova smyslu. Ublížili mi. Oba. A to vskutku hodně. Přesto však byli mými přáteli taktéž hodně dlouhou dobu. Došlo jim to? To, jak moc to bolí? Jak se oni dva vyrovnávají s faktem Lucasovy smrti?

A dvojčata. Zakazovala jsem si na ně myslet – protože dvojčata znamenala Jerryho a Jerry znamenal Nikol. Jediného člověka mimo partu, kterého jsem považovala za kamaráda. Tedy, de facto do party patřila, ale... Nebyla úplně jednou z nás. A o to blíž jsem k ní měla. Jak se s tím asi srovnává ona? Umřel jí prakticky přítel. Kdybych já přišla o Ondru... Nedokázala jsem si to ani představit. Už jenom ta myšlenka mě upřímně děsila. To prázdno uvnitř hrudníku, chlad proudící žilami...

Ondra. Už jen to jméno stačilo k tomu, aby se mi opět nahrnuly slzy do očí. Proč? Proč to tak bolí?

Možná jsem to tak ale vnímala jen já. Přeci jenom, jim umřel jenom kamarád. Pro mě byl Lucas ve své podstatě vším. Byl tu pro mě, když umřeli rodiče, pomohl mi se přes to přenést a zvládnout to. Svým způsobem se mi rodiče, alespoň tátu, pokusil nahradit. Tím se pro mě stal ještě důležitějším. Nejen bratrem a nejlepším přítelem, ale i otcem. Domovem. A pak mě o něj připravili. Připravili mě o všechno. Možná proto pro mě ta ztráta byla tak velká. Možná že ostatní to vzali mnohem lépe.

Mobil přestal vyzvánět. Konečně. Myslela jsem, že se z té písničky zblázním. Zalovila jsem v kapse džínů, dokud moje prsty nenahmataly kapesník. Vysmrkala jsem se možná o něco hlasitěji, než se na pozdní pražskou noc hodilo, no nijak mě to netrápilo. Měla jsem na to plné právo, i když mi bylo už šestnáct. Sice jen zhruba měsíc, ale šestnáct. Vůbec jsem si nepřišla trapně, že se mi derou slzy do očí.

Mobil, jenž jsem svírala v ruce, se opět probudil k životu. Tentokráte to však nebyl hovor, nýbrž textová zpráva. Ze známého čísla. Ale Ondra to nebyl. A to mě vskutku zamrzelo. Nevím, možná jsem čekala, že ačkoli jsem ho donutila slíbit, že mě nebude hledat, nebude kontaktovat, ale přesto když mi zavolal, alespoň mi napíše. Projel mnou další záchvěv chladu a zklamání, a to prakticky úplně překrylo radost z toho, že na mě Nikol nezapomněla. Ta zpráva totiž byla od ní.

Nezaváhala jsem ani na okamžik a mobil odemkla, abych si mohla její sdělení přečíst.

Andy. Prosím, vrať se. Kvůli mně. Kvůli partě. Kvůli Ondrovi. Nezvládáme to. Potřebujeme tě tady. Já tě potřebuju. Ondra tě potřebuje.

Bylo to krátké a jasné. Přesto mě znovu zabolelo uvnitř, když jsem ten text četla, pořád dokola, jako by se mohl změnit.

Ale Nikol měla pravdu. To, co jsem udělala, bylo sobecké. Myslela jsem jen na sebe. Ne na ostatní. Ale to, co jsem udělat chtěla, už jsem udělala. Tomáš Bašta. David Pavlát. Jiří Železný. Pepína Pupíková. Bartoloměj Mrzutý. Ti všichni dostali to, co si zasloužili. To oni mohli za to, že už tady Lucas není. A já jim to dala dost jasně najevo. Ovázané ruce zničené od všech těch ran mi to potvrzovaly. Tak proč jsem se vrátila zpátky do Prahy? Co jsem od toho očekávala?

Jistě, na hloupou otázku hloupá odpověď. Chtěla jsem narazit na něj. Na Roberta. Na toho, který to všechno zosnoval.

Něco mi ale říkalo, že na něj můžu čekat, jak dlouho budu chtít – ať už v Brně nebo tady, v Praze – ale že nepřijede. Že se neobjeví. Že se s ním setkám až doma. V domovském sídle jeho firmy. Kde bude i Agnes. Agnes Vránová, poslední členka skupiny, co má Lucasovu smrt na svědomí.

Neodepsala jsem, přesto jsem mobil sevřela pevně v ruce, načež jsem ho schovala do kapsy své všudypřítomné kožené bundy.

„Ještě vydržte. Dejte mi den dva, než se vypořádám s Agnes a Robertem, a budu u vás. Prosím. Počkejte. Slibuju, že se vrátím," zašeptala jsem, načež jsem si narazila na hlavu helmu a nehledě na pozdní, nebo spíš už brzkou hodinu nasedla na motorku.

Byl to slib, který jsem hodlala splnit. Byl to můj nový cíl.